S českými národními zájmy je jedna potíž. Ti, kdo o nich mluví, je zpravidla nikdy přímo nevyjmenují. Nevíme tedy, co mají na mysli.
Kolik těch našich národních zájmů je? Dva? Deset? Sto? Jsou pořád stejné, nebo budou zítra jiné než dnes? Shodnou se mezi sebou na jejich výčtu alespoň všichni ti, kdo je chtějí hájit?
Máme si pod tímto pojmem představit několik málo deklaratorních a obecných cílů typu „aby se za tisíc let v české kotlině pořád mluvilo česky“, nebo spíš stovky jednotlivostí typu „aby prošla směrnice EU 123456789/2016 o povinném zařazení písmene Ř na klávesnice všech počítačů prodávaných na území EU“?
Ani nejnovější formace obránců národních zájmů – strana Realisté – není v této klíčové věci o nic méně tajemná. Na jejich webové stránce sice odkaz „Národní zájmy“ nechybí, ale kdo by zde hledal nějaký seznam, bude hledat marně.
Ti, kdo tento koncept do veřejné debaty vnášejí, jsou přitom logicky také těmi, kdo musí konkrétně říct, o čem vlastně mluví. My ostatní neumíme číst jejich myšlenky. Pokud obhájci národních zájmů usilují o naši podporu ve volbách, měli by nám sdělit, co vlastně máme podpořit.
Zkusme ale udělat domácí úkol za ně. Co může být českým národním zájmem?
Není problém vyjmenovat řadu cílů, na jejichž důležitosti se shodne drtivá většina obyvatel Česka – jako první mě napadla dostavba dopravní infrastruktury, ale dosaďte si klidně něco jiného, třeba ze školství nebo zdravotnictví; podobně důležitých úkolů je před námi ještě spousta. Mohl by z nich být krásný seznam národních zájmů, ale chybí mu jeden důležitý atribut – takové zájmy jaksi není před kým bránit.
Potřeba přidávat k zájmům přívlastek „národní“ a mluvit o jejich obraně nebo hájení totiž implikuje, že jde o specifické zájmy obyvatel České republiky (pomiňme teď, že se jich k české národnosti ve sčítání lidu přihlásily jen necelé dvě třetiny). Tyto zájmy údajně jiné národnostně definované skupiny nemají, odmítají, či snad dokonce ohrožují.
Na dostavbu Pražského okruhu, rekonstrukci D1 či rychlou železnici napříč Českem ale čekají všichni, kdo tudy musí jezdit, bez ohledu na to, jakým jazykem za volantem v zácpě nadávají. Že by boule na nové dálnici do Ostravy způsobily sabotáže německé nebo rakouské rozvědky, o tom – pokud mi něco neuniklo – zatím nepsali ani konspirátoři z Protiproudu.
Ostatní „národy“ nám naopak pomáhají, seč mohou, prostřednictvím stamilionových dotací. Je pravda, že se tomu úspěšně „bráníme“ jejich rozkrádáním a neschopností připravit včas kvalitní projekty, ale nejsem si jist, že je to ta obrana národních zájmů, o které její protagonisté mluví.
Vyjmenovat cíle, na kterých se shodneme skoro všichni, zjevně nestačí. A tady se dostáváme do potíží. Můžeme označovat za „národní“ i ty zájmy, na kterých se neshodneme?
Kdybych byl českým politikem, stavěl bych se na evropské úrovni například proti pokusům kolegů z jiných zemí zakázat jadernou energetiku. Byl bych přesvědčen, že je v zájmu Česka, když už jsme si postavili dvě elektrárny, je využít na sto procent – při dodržení nejpřísnějších bezpečnostních požadavků, samozřejmě.
Jiný příklad – zrovna tak bych třeba poukazoval na nebezpečí vyplývající z agresivní a rozpínavé politiky Ruska vůči jeho okolí. Chápal bych, že země ležící na opačném konci Evropy, případně země, které za sebou nemají desetiletí ruské nadvlády, nemusejí toto nebezpečí vnímat tak hrozivě. Opět bych byl ale přesvědčen, že je v zájmu Česka, aby ani ony toto riziko nepodceňovaly.
Jenže – hájil bych národní zájmy? Jsem přesvědčen, že ano, byť tento slovník nepoužívám. V obou případech by se ale nepochybně našla poměrně početná skupina Čechů, kteří by se mnou nesouhlasili a rádi by na mém místě viděli někoho, kdo bude dělat pravý opak. U toho Ruska mám dokonce tušení, že by mezi nimi byla většina těch, kdo dnes národní zájmy do veřejné debaty vnášejí.
Znamená to, že žádné národní zájmy neexistují? Ne tak docela. Ony samozřejmě existují (i když já je takto nenazývám – viz níže), ale neshodneme se, které to jsou. Máme na to různé názory, dnes a denně si to ujasňujeme a zpřesňujeme ve veřejné debatě.
Právě tady je zřejmě třeba hledat důvod zdánlivě nepochopitelné ostýchavosti obhájců národních zájmů, když mají jasně říct, co chtějí hájit. To by vyvolalo diskusi, něco přízemního, obyčejného, na hony vzdáleného posvátné ideji národních zájmů. Ukázalo by se, že prostě chtějí prosazovat jeden určitý pohled na směřování a budoucnost Česka, tedy dělat přesně to, co ostatní strany, které to pouze nehalí do vznešených slov.
Mnozí obhájci národních zájmů si nejspíš taky dobře uvědomují, že by v diskusi nemuseli obstát. Sní o tom, že „za nimi stojí 90 % národa“, a oč méně to potvrzují jejich volební výsledky, o to zarytěji se o tom vzájemně ujišťují na sociálních sítích.
S pojmem národ je v politice vždycky spojeno vymezení vůči všem, koho nezahrnuje, v čemž se skrývá potenciál konfliktu a násilí. Strašným způsobem se tento potenciál naplnil dvěma světovými válkami, které – alespoň v té části Evropy, která si po té poslední mohla svobodně volit svou cestu – ukončily historickou etapu, v níž platily za definitivní zdroj legitimity zájmy jednotlivých národních států. Ne, národní státy nepřestaly existovat, ale přestaly své zájmy – prosperitu, bezpečnost, udržitelný rozvoj – definovat úzce jako národní.
To vůbec neznamená, že by národy zanikly nebo zanikaly. Němci jsou pořád Němci, Francouzi jsou pořád Francouzi. Jejich národní identita se ale přesunula z veřejné, politické sféry do soukromé, podobně jako předchozí zdroj konfliktů – náboženství.
Totéž se zjevně stalo i v Česku (na rozdíl od mnoha jiných postkomunistických zemí). Více než čtvrtina obyvatel v posledním sčítání lidu v kolonce „národnost“ neuvedla žádnou odpověď (patřím mezi ně). Jistě ne proto, že by se cítili méně Čechy nebo Moravany. Považují to prostě za věc, do které státu nic není.
S národem se do politiky vrací cosi ze starých časů, posvátného a velebného. Je pochopitelné, že v tom řada lidí v době plné nejistoty a současně vyprázdněné od smyslu vidí záchranu.
Ale měli bychom mít na paměti, že posvátné a velebné věci mají jednu nepříjemnou vlastnost – právě jimi se obvykle zdůvodňovaly a omlouvaly nejstrašnější zločiny v dějinách.
Buďme rádi, že jsme součástí společenství, které má tuto dějinnou zkušenost – snad – už definitivně za sebou.
