Ten příběh má všechny prvky politického thrilleru. Mladý charismatický politik čelí obří přesile autokratického a zkorumpovaného státu. Zavírají ho, umlčují, vydírají jeho rodinu, nakonec se ho pokusí otrávit a on jen zázrakem přežije díky dramatickému převozu do zahraničí. Ihned po zotavení se - třebaže mu jde o život - se znovu vrací do vlasti a končí ve vězení. Jeho manželka v obavě o bezpečnost prchá do Německa.
Dramatický souboj ruského opozičníka Alexeje Navalného s Kremlem poutá v posledních týdnech velkou pozornost západních médií. Zaslouženě. Navalného šikana ze strany ruských úřadů bije do očí, pokus o jeho otravu ruskými úřady jedem ze skupiny novičok je zdokumentovaný, nejnovější odsouzení na dva roky a osm měsíců vězení je zjevně politicky motivované a sama podstata údajného zločinu účelová, což konstatoval i Evropský soud pro lidská práva.
Na podporu Alexeje Navalného nyní přichází ze zahraničí jedno prohlášení za druhým. Západ s ohledem na své deklarované hodnoty ani nemůže jinak. Šikana ze strany autoritativního režimu je zjevná a styl, jakým mladý politik navzdory brutálním nástrahám mobilizuje Rusy v protestech proti korupci, je obdivuhodný.
Problém nastává, když je ostrý kritik Kremlu pasován do role "lídra ruské opozice", největšího rivala Vladimira Putina nebo prozápadní alternativy vůči současnému režimu v Kremlu. "Jde o největší politickou výzvu, jaké Vladimir Putin doposud čelí," píše v americkém deníku Washington Post komentátor David Ignatius a cituje Navalného spolupracovníky, podle kterých usiluje jejich lídr o změnu Ruska v "normální evropskou zemi s vládou zákona, nezávislými soudy a svobodnými médii".
To je jako Národní v listopadu 1989. https://t.co/D1doO903gD
— Alexandr Mitrofanov (@AlexandrMitrofa) February 2, 2021
"To je jako na Národní v roce 1989," zní tweet jinak skvělého českého pozorovatele ruského dění Alexandra Mitrofanova z nedávných protestů v Moskvě, během kterých neozbrojení demonstranti v centru hlavního města zvedali holé ruce proti policejním obuškům. "Navalného hrdinský boj se ničím neliší od Gándhího, Kinga, Mandely a Havla," dodává na Twitteru bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul. Polský exprezident a hrdina boje proti komunismu Lech Walesa pak navrhuje nominovat Navalného na Nobelovu cenu míru a přirovnává jeho protestní hnutí k někdejší polské Solidaritě.
Emoce, které přináší síla okamžiku, lze pochopit, příměry je ale lepší konstruovat s chladnější hlavou. Bývají pak přesnější. Při vykreslování reálné Navalného politické pozice v Rusku Západ opakovaně roubuje tamní drsnou a komplikovanou realitu na svá měřítka. A opakovaně je pak zklamán.
Velmi široká koalice nespokojených
Násilí a šikana vůči Navalnému i jeho příznivcům ze strany ruského státu samozřejmě zasluhují jasné odsouzení. Je ale dobré mít na paměti také důvody, proč jsou příměry o lídrovi ruské opozice, rivalovi Vladimira Putina a západních hodnotách v jeho kontextu minimálně problematické.
1. Alexej Navalnyj je v současnosti nejviditelnějším kritikem Kremlu, který dokáže dostat do ruských ulic sto tisíc lidí. To je v tamních poměrech nevídané. Řada jím organizovaných nebo podporovaných předchozích protestů byla ale masovějších (připomeňme demonstrace na moskevském Bolotném náměstí v roce 2011 nebo nedávné nepokoje v Chabarovsku na Dálném východě), výraznější změny ani jeho prosazení do role všeobecného lídra ruské opozice přesto nepřinesly.
Pozastavení nejnovějších protestů po uvěznění známého opozičníka tomu bohužel nasvědčuje i nyní. "Jedna věc je být kritikem, druhá stát se skutečným rivalem Putina," připomíná moskevský sociolog Alexej Levinson z Centra Levada drsný nepoměr v politických vahách. Další analytici připomínají Navalného solitérskou povahu, kvůli níž se rozhádal i se zbytky svých potenciálních spojenců. "Je to dost konfliktní člověk a špatně kolem sebe snáší jiné názory. Jestli s ním někdo z devadesáti procent souhlasí a z deseti procent ne, už je to pro Navalného problém," připomíná v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz ruský politický analytik Maxim Samorukov z výzkumného Centra Carnegie.
2. Desítky tisíc lidí, které dokázal Navalnyj dostat v minulých týdnech do ulic ruských měst, mají sice rostoucí problém s vládcem Kremlu, ale nejsou automaticky příznivci opozičního politika nebo západních hodnot. "Protesty byly bezpochyby protirežimní, proti současným elitám a korupci, ale ne vždy proliberální, prozápadní nebo prodemokratické. Není překvapením, že se jich bojí nejen současné úřady, ale i další vlivní hráči ve společnosti, včetně těch, kteří současný režim nepodporují," varuje další analytik Centra Carnegie Alexandr Baunov.
Takzvaná koalice nespokojených (koalitsia zayobannych neboli "KoZa") sdružuje všehochuť současného Ruska - od mladých rebelů unavených dlouhou érou Vladimira Putina po čím dál osamělejší příznivce evropského, liberálního Ruska; od nespokojenců s ekonomickou situací v zemi až po stalinisty, kteří touží po obnovení plánované ekonomiky, nebo nacionalisty, kteří chtějí omezit migraci a zabrat Ukrajině více území.
Na obrovskou stočtyřicetimilionovou zemi jich není moc, a jak připomíná sociální antropoložka Alexandra Archipovová, mnozí z nich vyšli do ulic s větou: "Nejsem příznivcem Alexeje Navalného, ale…". Situaci komplikuje sám charismatický opozičník, který za svou politickou dráhu už stačil vystřídat mnoho poloh - drsného tržního liberála, fanouška Západu, ostrého ruského nacionalisty a protiimigračního aktivisty nebo sociálně citlivého politika. A jeho potlesk kremelské anexi ukrajinského Krymu nezní uším západních politiků vůbec příjemně.
3. Politická opozice ve smyslu reálné parlamentní protiváhy současnému režimu Vladimira Putina v současném Rusku už dávno neexistuje. Z dumy jsou dávno pryč menší liberální strany jako Jabloko nebo Svaz pravicových sil, další výraznější opoziční postavy - třeba Vladimir Ryžkov, Irina Chakamadová, Boris Němcov nebo Garri Kasparov - jsou buď izolované, zavražděné nebo emigrovaly ze země. A s nimi i obrovské množství liberálněji smýšlejících Rusů (odhady mluví o odchodu stovek tisíc až milionů lidí jen mezi roky 2012-2018, tedy během třetího funkčního období Vladimira Putina). To z ruské politické scény dělá ještě drsnější ring, ve kterém se - navzdory občasným proklamacím - dávno nehraje podle západních pravidel. Jde o surový boj o čirou moc.
Západ toho už moc nezmůže
4. Reálnou domácí popularitu Alexeje Navalného je v současných podmínkách velmi složité odhadnout, ale i tak se (navzdory podpoře v Moskvě a dalších větších městech) pohybuje v jednociferných číslech. Většina Rusů si pod vlivem agresivní kremelské propagandy myslí, že se opozičník nedávno pokusil otrávit jedem novičok sám nebo že jde o provokaci západních tajných služeb.
Obliba v demokratickém světě Navalnému doma moc nepomáhá v situaci, kdy většina Rusů pořád vidí svoji zemi jako přirozenou protiváhu Západu a nutnou alternativu k jeho uspořádání. Vůči čím dál iracionálnějšímu kremelskému režimu navíc politici v Bruselu nebo Washingtonu moc nezmohou. Vyloučení z řady mezinárodních organizací a cílené sankce, mířící na bezprostřední okolí Vladimira Putina, už platí a žádné silnější páky (kromě veskrze symbolických) Západ nemá. Ruský režim navíc dává okázale najevo, že mu na mezinárodní reputaci záleží čím dál méně.
5. Navzdory rebelii nejmladších lidí i ekonomickým problémům zůstává velká většina Rusů silně apatická, konzervativní. Upřednostňuje státní paternalismus před právy jednotlivce a hlavně: panicky se bojí výraznější změny. "Loajalita Putinovi je loajalitou současné ruské realitě. Odpoutat se od ní je pro velkou řadu lidí velmi obávaným krokem do neznáma," připomíná sociolog Levinson z Centra Levada.
Navalnyj až na čestné výjimky nemá spojence ani v umírněnější části ruského establishmentu, který je po desítkách let korupčních vazeb velmi silně napojen na takzvaného kolektivního Putina a nedokáže si představit existenci bez něj. "Všichni chceme, aby šlo o bod zlomu, ale naše přání ještě neznamená, že je to reálnější. Taková koncentrace peněz a moci prostě nezmizí přes noc," tvrdí v americkém týdeníku The Nation Stanislav Markus, znalec ruské scény z University of South Carolina.
6. Navalného doposud nejsilnější kartou je odhalování masivní korupce mezi představiteli současné ruské elity. Podle průzkumů jde o jeden z největších problémů, jež Rusy trápí. Video o Putinově luxusním paláci na břehu Černého moře už vidělo rekordních bezmála 100 milionů lidí (není ale jasné, kolik z nich bylo Rusů a kolik cizinců). Posvátnost moci a její odtržení od běžné reality jsou ale zároveň jedním z úhelných kamenů takzvaného ruského světa (russkij mir). Většina lidí v Ruské federaci je proto k masivní korupci současného režimu shovívavá, apatická a nepůjde kvůli ní na barikády.
"Copak má prezident žít v pronajatém bytě? Když má člověk rád krásu, je to špatně? Viděli jste turecký seriál Velkolepé století? Proč Turci mohou mít skvělé paláce a Rusové mít nějaké s**čky?" připomíná Ondřej Soukup z Hospodářských novin slova jednoho ze stavitelů opulentní Putinovy rezidence (k níž se ruský prezident oficiálně nehlásí). Nutno dodat, že zmíněný dělník není na Východě ve svém pohledu zdaleka osamocen.
7. Západní představa, že by se v Rusku mohl opakovat ukrajinský či běloruský protestní scénář, je z kategorie "přání otcem myšlenky". Rusko je dramaticky větší a jiné. Má obrovský arzenál jaderných, chemických, biologických zbraní, je sužováno obrovským interním napětím a ohroženo násilným separatismem.
"V Rusku nikdy žádná oranžová revoluce nebude. Probíhají tam jen opravdové, krvavé revoluce. Existuje v něm obrovský počet xenofobně naladěných lidí, nacionalistů, skinheadů, fašistů. Napětí je tak silné, že nic pokojného nemůže v Rusku proběhnout. Proto jsem zásadně proti jakýmkoliv revolucím. My demokraté na to musíme jít jinak: požadovat férové volby a postupně odstavit od moci okruh lidí kolem Putina. Žádná revoluce, v ní by vyhráli populisté jako Žirinovskij (ruský nacionalistický a populistický politik a předseda strany LDPR - pozn. red.)," prohlásil v roce 2005 v Praze opoziční politik Boris Němcov, který o deset let později zemřel násilnou smrtí přímo v centru Moskvy. Jeho slova platí dodnes, pouze sny o pokojné demokratické evoluci na Východě se postupně rozplývají.
Sázka na čas
Alexej Navalnyj hraje v současnosti s Kremlem velmi riskantní hru, v níž mu jde o holý život. Sází na únavu z dvaceti let vlády Vladimira Putina a volání po změně. Získal na svoji stranu aktivnější, mladší Rusy (ani mezi nimi to ale na výraznější oblibu Západu moc nevypadá), výborně manévruje a strhává na sebe velkou pozornost.
Díky bezprecedentnímu pokusu o jeho otrávení a politicky motivovanému uvěznění získal v demokratickém světě morální podporu a jeho status může navzdory pobytu za mřížemi stoupat. Ruský prezident a jeho okolí jsou z jeho nečekaných kroků nervózní a sahají k velmi brutálním metodám. Stát se může cokoli. Ruská politická realita je tradičně velmi křehká a o dramatické změny v ní není nouze. Reálným rivalem současného kremelského vládce a jeho skutečným ohrožením ale Alexej Navalnyj pořád ještě není.
VIDEO: Ondřej Soukup (HN) o dalším osudu Alexeje Navalného
