Česko se po tragickém začátku druhé vlny pandemie blíží k radostnému konci druhé uzávěry. Vláda netrpělivě čeká, až bude moci konečně rozvolňovat, i když jí její vlastní hlídací PES ještě radí čekat. Normální život se ale nedá jen tak zastavit. Vánoce, nakupování, tržby chtějí všichni. Money first. Druhá vlna musí skončit, i kdyby nekončila, společnost si žádá frašku podle obvyklého vánočního scénáře.
Podzimní nápor, který je pro lidské životy mnohem nebezpečnější a přináší tisíce mrtvých, vnímáme paradoxně střízlivěji než ten jarní. Vymizel totiž onen lyrický rozměr - sebedojetí těžkým osudem, silná slova o válce s virem, emocionální bouře, ne nepodobná té cytokinové, kterou zažívají imunitní systémy v nakaženém těle.
Na začátku roku jsme se ochotně stáhli za tuto lyrickou stěnu a začali se bát více obrazu nemoci než jí samotné. Jak už to tak v lidských dějinách bývá. Stane-li se smrt děsivým obrazem, je v našich hlavách přítomnější než ta, která skutečně pracuje v sousedství. A tak se bylo proč bát, proč vypínat společenský i podnikatelský život. Uzávěra měla hluboký existenciální smysl.
Druhá vlna pandemie má proti tomu pragmatický charakter. Náraz na tvrdou realitu přinesl prozření z lyrického mámení. Smrt je mnohem častější než zjara, dělá si mnohem větší nároky, přesto jako by se jí lidé přestali bát. Byla nenápadně vytěsněna (jak mají moderní společnosti ve zvyku) do vyprávění, ale především do čísel a grafů. Mrtví mají abstraktní podobu, nemají tělo ani tvář, a nikoho se tak nemohou dotknout.
Technicistní přístup, útěk ke statistice a matematickým projekcím, je obranou před lyrikou - před city a strachem. Vynakládáme úsilí, abychom všechno šmahem převedli do oblasti počitatelného, kterou ale smrt narušuje, protože je vždy jedinečná, individuální a nelze ji kalkulovat. Snažíme se ji tedy systematicky a pečlivě vykázat, aby ve světě matematických symbolů přestala být tím, čím je v realitě.
Homo economicus
Vyhnáním smrti z krajiny pandemie ale samozřejmě trápení společnosti nekončí. V prostoru, kde je vše relativní, protože "strašná jistota" byla přemožena statistickým počtem, jsme odsouzeni k bezbřehé hádce o to, co je a není podstatné. Je přednější ekonomika, nebo záchrana lidských životů za každou cenu?
Takový spor se ve světě bez absolutna smrti odehrává v modu "více - méně". Hledá se rovnovážný stav, tu se přidá, tam zase ubere, podle toho, jak to lidé či političtí vůdci cítí.
Podvědomě přitom samozřejmě ale vnímáme, že vylučovací poměr buď/anebo tu není úplně namístě, protože v reálu mnohem více platí ani/ani: bez výhrady nemají navrch ani život, ani ekonomika. A tak celý spor řešíme větou nejsnadnější a přitom nejrafinovanější: "Ekonomika je život".
Chybí-li kotva konkrétní smrti, kterou si moderní společnost zapověděla, je na škále více/méně možné prakticky cokoliv, podle toho, jaká je právě situace. Pravdu - více méně - mají nakonec všichni.
Podle řady lékařů tak dnes čelíme syndemii - souběhu společenských "nákaz", který covid odstartoval. V lyrické fázi byli ještě někteří lidé schopni vnímat situaci v celé její nematematické složitosti a vyvozovat z toho konkrétní důsledky. V aktuální pragmatické etapě se už přeme pouze o parametrické změny: kdy co jak nastavit, na kolik stupňů naladit protiepidemický systém, kde a v kolik zavřít či otevřít, komu kolik dát, komu a proč pro změnu ne. Stačí stát metr a půl od sebe nebo jsou lepší dva metry?
V takových parametrických debatách je ale těžké najít shodu, protože ze zřetele mizí celek a vlády se ujímá přirozená diktatura jednotlivostí. Ti, kteří zrovna mají slovo, pak vydávají své vidění za obecnou pravdu (doxa). Experty nevyjímaje. I jejich odborné práce se náhle jeví jako méně či více pravdivé, podle toho kdo a z jakého úhlu se na ně právě dívá.
Pravda je v tomto pragmatickém světě bez smrti vždy to, co nejvíce konvenuje pohledu toho, kdo zrovna mluví. I to je důvod, proč je teď šíření konspiračních teorií tak snadné. Za všechno nemohou jen technologie, protože i ony - jak připomíná známý "efekt Facebooku" - nám nabízejí jen to, čím sami jsme.
Druhá vlna pandemie prozatím směřuje k frašce, v níž udává tón touha po rychlém znovuotevření všeho, kde je možné cosi prodat. Všichni to chtějí. Lidé jsou nakonec opravdu jen funkcemi ekonomického stroje, jemuž jako v Kafkových povídkách a románech ochotně nabízejí svá těla a mysli. Próza života, která nahradila citovou pandemickou poezii, je najednou děsivější než všechno to jarní sebedojetí nad tíží lidského osudu.
Chceme-li pochopit současnost ve vší její složitosti, nezbývá nám nic jiného než se od čísel a grafů vrátit k fyzické tíze smrti. Ve třetí vlně, která se přes nás převalí jako daň za divoké předvánoční otvírání, dostaneme další šanci.
