Kdyby voliči věděli, že politik mlátí svoji ženu, milenku nebo jiné ženy, volili by ho? Logická, ve skutečnosti však spíš mravní, odpověď zní NE. Jenže realita může vypadat jinak. Fyzické či sexuální násilí u nás zažila asi třetina žen, obrovské číslo. Odtud plyne, že násilníků, znásilňovačů, u nás žije strašně moc. Ne snad třetina mužů, někteří své jednání opakují. Ale násilníci by zřejmě jiného "macha" v pohodě volili. Přesto by bylo dobré vědět, zda některý politik nemá tyto spády, nebije, neponižuje ženy.
Letošní čerstvé policejní statistiky ukázaly, že v Česku značně narůstá počet evidovaných (ohlášených) znásilnění, dokonce jich je nejvíc za posledních deset let. Policie do konce srpna 2019 evidovala již 525 znásilnění, přičemž za prvních osm měsíců v roce jde o nejvyšší číslo od roku 2009. Hned dodejme: je to jen nepatrný zlomek skutečně nahlášených znásilnění, jež ženy zažily.
Podle expertních odhadů je nahlášeno jen asi 5 procent (jiní odhadují 7 procent) znásilnění. Pokud by platil pětiprocentní odhad, pak by u nás bylo od ledna do srpna znásilněno zhruba 10,5 tisíce žen, což činí asi 43 znásilněných žen denně. Pokud by bylo nahlášeno 7 procent, pak by skutečný počet v Česku činil asi 30 znásilnění denně. Oboje jsou to zarážející, naprosto nepřijatelná, alarmující čísla.
Není jasné, proč počet nahlášených znásilnění vzrostl, nikdo to neví. Jestli sledujeme důsledek nové legislativy, jež posílila práva obětí, zrovnoprávnila jejich postavení s pachatelem (absurdní, že to trvalo tak dlouho, ale žijeme přece stále dál v patriarchátu). Znásilněné ženy se tedy možná cítí více chráněny zákonem. Jiné vysvětlení - dodávají si odvahu díky feministické kampani #MeToo, u nás ovšem napadané, srážené, odsuzované a posmívané. A další, zlá množnost: společnost zesurověla, zhrubla, je rozzmítaná, agresivnější. Případně ode všeho trochu.
Přidejme několik dalších údajů. Před třemi lety (říjen 2016) proběhlo v Senátu veřejné slyšení k problematice sexuálního násilí. Zveřejněna byla data z čerstvého průzkumu: zkušenost se znásilněním měl každý jedenáctý Čech, mezi oběťmi se nacházeli ženy, muži i děti.
Agentura Focus pro organizaci Persefona, jež pomáhá obětem sexuálního a domácího násilí, nechala zpracovat sociologický průzkum. Dotázáno bylo 2088 respondentů, potvrdilo se, že více než polovina znásilněných dětí zažije totéž i v dospělosti. Persefona oznámila: "Alarmující je nejen to, že každý jedenáctý dospělý u nás má zkušenost se znásilněním. Podle průzkumu je násilníkem v Česku každý devátý člověk, až 64 procent obětí sexuálního násilí v dětství má další zkušenost i v dospělosti."
Zlí muslimové? Zlí my…
V říjnu 2016 zveřejnila vláda zprávu Muži a násilí v České republice: "Fyzické nebo sexuální násilí zažilo 32 % žen, nebezpečné pronásledování 9 % žen, sexuální zneužívání 12 % žen a znásilnění 5 % žen." Vláda tehdy také konstatovala známý fakt, že násilí bývá bagatelizováno a nahlášeno je jen zanedbatelné procento celkového počtu znásilnění.
Změnili jsme se? Zřejmě ne. Jak už řečeno, žijeme stále v dokonávajícím patriarchátu, v překonané představě, že muž má dominovat nad ženou, je jejím pánem. A že je taky pánem nad dětmi, protože právě děti bývají hodně znásilňovány. Matky to často vědí, ale mlčí, a tak oba rodiče ze svého potomka "vychovají" (o nějakém vy-chování nemůže být ani řeči) oběť, která se neumí bránit a může být znásilňována znovu.
Jsme země, kde feminismus zní jako sprosté slovo, ve veřejném prostoru běžně slyšíme výsměch ženskému hnutí, extendovány jsou chyby feministek a feministů. Začíná to nižším ohodnocením žen v práci, nižším počtem žen ve vedoucích funkcích, opakovaným tvrzením, že "kvóty jsou násilí a nemají žádný smysl", atd.
Základ problému však sedí v našich hlavách, ve výchově, v české zastaralosti, předpotopnosti našeho uvažování. V tom, že máme za prezidenta Miloše Zemana, že mnozí katolíci uznávají monsignora Piťhu jako autoritu, že se u nás pěstuje směšná, mylná představa konzervatismu, neměnnosti (neodstraňovat chyby, zlozvyky, špínu v mysli, naopak se k nim vracet jako k jakési ztracené svobodě dělat si, co chci).
Díky #MeToo veřejně promluvily ženy, třeba i po letech mlčení, kdy nemohou svá tvrzení doložit. Pravdou je, že každá žena, která zažila domácí násilí, má děti a neohlásila to, tak je učí žít v budoucnosti stejně, učí je, že být bita od partnera je normální, ne-li dokonce správné. I když to normální, natožpak správné samozřejmě není a být nemůže.
Se znásilněním se to má trochu jinak, ženy, snad, nejsou zdrcující většinou znásilňovány před dětmi, ale zároveň, jak víme, platí, že jsou velmi často znásilňovány nikoli cizími lidmi, ale lidmi ze svého okolí včetně příbuzných. Proto své ponížení a zneužití často tají, neohlásí, neodvažují se s ohledem na známé, na rodinu… Obří omyl.
Feminismus i #MeToo potřebujeme, i když se obě hnutí dopouštějí chyb. Pokoušejí se společnost změnit, i tu naši zastydlou, jež si tak ráda hoví v nepohybu a vzhlíží k vyznavačům starého, surového, machovského způsobu života.
Češi se rádi staví nad druhé, třeba nad muslimy, ukazují na ně, jak nutí ženy nosit šátky, zahalovat se, na sociálních sítích se radují z každého znásilnění, jehož se v jiných zemích dopustí uprchlík. Hraje nám to do noty: Vidíte? To oni, ne my, oni. Realita však ukazuje, že to my, především my tady, my doma, my v rodinách. My ve velkém, podle odhadů 30 až 43 znásilněných žen denně. Fakt nemáme právo na nikoho ukazovat prstem. Leda na sebe. To ale děláme strašně neradi.
