Katolický kněz, zbavený tzv. státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, v soukromí kohosi pokřtil. Za to ho obvinili z maření státního dozoru nad církvemi, odsoudili a zavřeli. Stalo se to někdy koncem sedmdesátých let minulého století. V debatě mezi přáteli o tomto zločinu a trestu zazněl též postřeh, že režim, který se v Ústavě ČSSR hlásí k vědeckému světovému názoru marxismu-leninismu, se v praxi moc vědecky a ateisticky nechová. Přece stát od náboženství oproštěný by k rituálu, při němž kdosi kohosi třikrát pokropí vodou, měl zachovat stejnou míru lhostejnosti jako k vhození nového člena vodácké party do řeky či tří úderů tesákem na rameno při pasování na myslivce. Pakliže stát trestá kněze za ilegální křest, uznává, že tento úkon je přece jen něco víc, než se jeví.
Politické změny po listopadu 1989 osvobodily občany od státního dozoru nad církvemi a stát od povinnosti zasahovat do věcí, kterým nerozumí a do kterých mu nic není. Žádný státní orgán dnes neeviduje, kdo kdy komu udílí svátost, natož aby předepisoval, kdo, kdy a kde tak smí učinit. V Listině základních práv a svobod český stát potvrzuje, že je „založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“. Podobně jako jiné demokratické státy též Česká republika zaručuje každému (nejen svým občanům) svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, včetně práva změnit své náboženství nebo víru. Za zvláště prozíravé pokládám, že naše ústavní listina výslovně uznává i právo (které zůstalo opomenuto ve Všeobecné deklaraci lidských práv) „být bez náboženského vyznání“.
Jak z uvedených citací plyne, je Česká republika v podstatě státem laickým, i když si tak neříká. Ve vztahu k náboženství se podobá Francouzské republice, která se za laický stát sama označuje, své instituce přísně odděluje od institucí církevních či jinak náboženských a do výkonu práva občanů na svobodu vyznání zasahuje jen tehdy, když se tento výkon dostává do konfliktu s povinností státu garantovat svobodu vyznání všem či dbát na dodržování veřejného pořádku. Tento konflikt není častý, ale dochází k němu.
Legislativním opatřením, které má ve Francii jednu podobu tohoto konfliktu řešit, je paragraf začleněný do závazných školských předpisů (Code de l´education) v roce 2004. Jím se ve veřejných základních a středních školách zakazuje „nošení znaků a oděvů, jimiž žáci okázalým způsobem dávají najevo (manifestent ostensiblement) náboženskou příslušnost“. Prováděcí nařízení vyjmenovává zakázané oděvní součásti takto: “muslimský závoj, ať se nazývá jakkoli, kippa, kříž velikosti zřetelně nadměrné“. Samozřejmě že v pluralitní a multikulturní francouzské společnosti debata na toto téma nekončí, někteří žádají rozšíření seznamu zakázaných svršků např. o sikhský turban, někteří žádají zákaz jakýchkoli zákazů.
V České republice je jedním ze seriózních pokusů o řešení střetu mezi principem náboženské svobody a pravomocemi laického státu sdělení ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 6. října 2014 nazvané „Právo svobody projevu ve školách“. Tento dokument připomíná školským pracovníkům, že právo svobodně projevovat náboženství nebo víru v rámci vzdělávání lze omezit jedině tehdy, je-li to nezbytné k zachování jiných práv stanovených zákonem. Vyvozuje z toho, že „škola nesmí cíleně omezovat možnost nošení náboženských symbolů (např. pokrývek hlavy) se záměrem omezit náboženská práva osob“. Zároveň připouští, že škola může např. nošení pokrývky hlavy omezit, je-li to nezbytné k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, dodržování hygienických pravidel apod.“ Školní řád ale nesmí obsahovat žádná ustanovení, která by znamenala omezení nad rámec výše uvedených výjimek.
Vítám, že ministerstvo upomíná na povinnost laického státu (a tím i škol, které mají v průčelí u vchodu státní znak České republiky) dbát na rovnost všech před zákonem též při užívání náboženské svobody, neboť i tato svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.
Velmi však pochybuji, že může v praxi fungovat povinná tolerance tzv. „náboženských symbolů“ a zároveň možnost jejich zákazu z důvodů hygienických, zdravotních, bezpečnostních apod. Sporné pole mezi zákazem a vyjmenovanými výjimkami si přímo říká o žaloby a procesy, při nichž soudní znalci zajisté rádi dodají advokátům přesvědčivé posudky, že ten který oděv žádné hygienické či bezpečnostní riziko pro uživatele bazénu nepředstavuje, tudíž za újmu způsobenou diskriminačním a protiústavním vyloučením žákyně z plavecké výuky požadujeme náhradu ve výši XXX…
Největší slabinu sdělení ministerstva školství vidím však v samotném užívání slovního spojení „náboženský symbol“. Za nadvlády komunistů si stát osoboval kompetenci přiznávat nějakému konání náboženský obsah (když rozlišoval mezi křtem legálním a ilegálním, vlastně tím uznával křest jako svátostný úkon) a tuto chybu by demokratický stát opakovat neměl. Neměl by přistupovat na to, že existují jakési objektivně dané „náboženské symboly“.
Samozřejmě, například kříž je nepochybně náboženským symbolem, ale pouze pro toho, kdo s tímto předmětem spojuje nějaký náboženský obsah. Leckterý praktikující křesťan kříž jako symbol svého vyznání neužívá a v křížku na cizím krku vidí pouhý přívěsek. V samolepce ve tvaru ryby u zadní SPZ auta já sice vidím starokřesťanský jinotaj a těší mne, že zase potkávám někoho, kdo vyznává Ježíše jako Krista, Syna Božího a Spasitele – ale třeba se mýlím, majitel vozidla vyznává nikoli Krista, nýbrž svou zálibu ve sportovním rybolovu, anebo nevyznává vůbec nic, jen samolepku z auta zakoupeného v Německu nesundal. Význam náboženských symbolů není dán jednou pro vždy a pro všechny. Náboženskou hodnotu mají jen pro toho, kdo jim ji přizná.
Poučeni francouzskými zdary i nezdary při zvládání této citlivé problematiky, neměli bychom zabřednout do rozlišování symbolů „ostentativních“ (ty zakázat) a „diskrétních“ (ty povolit). Hlavně však bychom měli ze zákonů a předpisů vypustit samo slovní spojení „náboženský symbol“.
Pro jednotlivce může být náboženským symbolem v podstatě cokoli, pro laický stát jím nesmí být nic. Školským pracovníkům nepřísluší zjišťovat, zda žáci přisuzují té které oděvní součásti nebo jinému předmětu nějaký symbolický, skrytý význam, nýbrž dbát o to, aby se oblékali vhodně, v souladu se školním řádem.
Dress code v českém školství upravují školní řády jednotlivých škol. Školní řád schvaluje školská rada, tedy v této důležité věci je významná pravomoc svěřena občanské společnosti a mělo by to tak zůstat. Existují školy, kde školská rada odsouhlasila nošení žákovských uniforem, a komu se uniforma příčí, musí vyhledat školu neuniformovanou. Nepředpokládám, že by tuto praxi mohl Ústavní soud shledat jako diskriminační a protiústavní.
V samolepce ve tvaru ryby u zadní SPZ auta já sice vidím starokřesťanský jinotaj - ale třeba se mýlím, majitel vozidla vyznává nikoli Krista, nýbrž svou zálibu ve sportovním rybolovu. Význam náboženských symbolů není dán jednou pro vždy a pro všechny. Náboženskou hodnotu mají jen pro toho, kdo jim ji přizná.
Jestliže školní řád pokrývání hlavy v prostorách školy neupravuje, pak nejspíš je možné s hlavou tak či onak pokrytou do školy chodit. To může fungovat (a leckde funguje) nějaký čas bezproblémově, ale shledá-li později učitel/ředitel (třeba proto, že čeho je moc, toho je příliš) tu kterou pokrývku hlavy jako nepřístojnou a zakáže ji, škola si tím zadělává na dlouhé a drahé spory. Stojí-li však ve školním řádu, že do učebny se chodí bez pokrývky hlavy, znamená to, že i bez turbanu, kippy, kšiltovky, hidžábu, kulicha atd., vyjmenovávat netřeba. Odvolává-li se žák/student na to, že jeho turban (nebo cedník na nudle v případě studenta pastafariána) je náboženským symbolem, nechť mu ředitel přizná právo takto se k svému turbanu či cedníku vztahovat, zároveň však mu vysvětlí, že škola v této pokrývce hlavy vidí pokrývku hlavy a vidět v ní něco jiného jí není dáno. Pakliže žák/student na nošení toho či onoho školním řádem zapovězeného oděvního prvku trvá, nechť je mu doporučeno zkusit přijetí na jiné škole, kde mají dress code nastavený jinak.
Je-li ve školním řádu uvedeno (vřele doporučuji), že ředitel může udělit výjimku, nechť se to dál nerozvádí a řediteli, který je jistě osoba zkušená a moudrá, se přizná pravomoc rozhodnout případ od případu. Nikdy by se však povolování či zakazování nosit něco na hlavě či na těle nemělo zdůvodňovat náboženskými ohledy.
Správně ministerstvo školství připomíná, že „výslovný nebo i nepřímý zákaz symbolu určitého náboženství, který by se na ostatní náboženství nevztahoval, by byl zjevně diskriminační a protiústavní“. Dlužno dodat, že stejně tak diskriminační a protiústavní je ukládat někomu za povinnost, aby v nějakém artefaktu, například v kusu textilie na cizí hlavě, rozeznával a uznával náboženský symbol. Přece nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, stojí v Listině základních práv a svobod. Nedílnou součástí svobody vyznání je svoboda být bez vyznání, tedy žádné náboženské symboly nemít a v žádných předmětech náboženské symboly nevidět.
