Dvě nejvzácnější vlastnosti, smysl pro kontinuitu a smysl pro kompromis, zajistily Anglii klidný vývoj. „Je lepší udělat hloupost, která se dělala vždycky,“ říkal lord Balfour, „než něco moudrého, ale nevyzkoušeného.“ Anglie se dnes stejně jako v minulosti řídí precedenty, shrnuje André Maurois ve svých Dějinách Anglie (1937).
Jenže už třetí den pozorujeme pravý opak. Brexit žádný precedent nemá. Dost Britů (za výsledkem referenda a ochodem z Evropské unie stojí hlavně anglické hlasy) je z něj na prášky. Dost Evropanů s nimi.
Dvojí důvod k zoufalství na britský způsob: Stala se hloupost (tu lord Balfour ještě připouštěl), a navrch bezprecedentní. Předpovězená post-referendová kocovina nějak nepolevuje; spíš se prohlubuje, s tím jak přibývají zprávy o bezradnosti politiků, rozčilení nespokojených voličů a turbulencích na ostrovech i kontinentě. Nějak se to celé sesmeklo.
Voliči rozhodli tak, jak rozhodli, že. Jinak, než doporučovaly zástupy celebrit od Churchillova vnuka po fotbalistu Garyho Linekera, jinak, než prosila Eva Herzigová a půlka Evropy.
A pak šli googlovat, o čem se vlastně hlasovalo, ukázaly statistiky. To by se stávat nemělo a my, učedníci parlamentní demokracie, zíráme, co to potomci jejích průkopníků, x-tá generace ošlehaná svobodou, provádějí.
Kritiku si ale nezaslouží masa voličů, není hloupější ani moudřejší než jindy a rozhodnutí jednotlivce je svaté. Za pocit stavu ztroskotání mohou chyby a fauly britských politiků.
David Cameron se tím, že vyvolal referendum, posadil k jízdě na tygrovi. Nesmyslně hrál vabank. Boris Johnson a Nigel Farage, v kampani, která inspiruje řadu populistů na kontinentě, převlékli nespokojenost, vztek a předsudky – skoro s čímkoli, na cokoli a vůči komukoli – do eurokabátu. Symbolem byl červený volební autobus, popsaný tahákem brexitářů: 350 milionů liber, které každý týden posíláme do Unie, dáme na naše zdravotnictví. Lež jako autobus.
Politici Brexitu slevují z jednoho slibu za druhým. Jeden z nich stanici Channel4 řekl: „Je to, jako bychom psali volební program až potom, co jsme vyhráli.“
Úsměv nad bonmotem tuhne, protože důsledkem hlasování není zákaz nedělního sekání trávy, ale znejistělá budoucnost Spojeného království a Evropy. Převážily emoce nasměrované do Ne, a to i účinnou falešnou kampaní. Referendum jako by si o ni samo říkalo.
Někdo tvrdí, že to je dokonce definiční znak, podstata referend: nehlasuje se ve skutečnosti o otázce, která byla vypsána, ale o tom, co voliče štve. Kampaň sice vedou politici, ale jen jako motivátoři. Na konci se oficiálně nevolí „komplex“ (partaj, kandidát), ale „myšlenka“ nebo „čin“. Neoficiálně to tak pochopitelně není, voličům nelze nařídit, aby se v hlavě přísně drželi zadání na hlasovacích lístcích. Ale protože tu chybí „komplex“, který má nějakou osobní historii, žije, reprezentuje syntézu názorů, je rozhodnutí brutálně přímočaré. Jako palec nahoru, nebo dolů v římské aréně.
Volič je stavěn před nadlidský úkol, aby se v den D najednou proměnil v profesionálního politika (a cestou od urny zase nazpátek). Přitom těžko může mít všechny informace a zvážit všechny okolnosti a souvislosti. Na emocích není nic špatného, ale není divu, když se k nim v takové situaci utíká víc, než je zdrávo. (Pravidlo „nejdřív hlasuj, pak googluj“.) Tím roste pravděpodobnost, že volič nedomyslí podstatu a zmákne ho až příliš suverénní kampaň.
Euro-bratia Britové nám představili antireklamu na referendum. (Petice za jeho opakování je pochopitelnou reakcí na akutní frustraci, ale šlo by o bezprecedentní hloupost č. 2.)
Třídy jsou zde rozdělovány zájmy, které lze poměrně snadno smířit, ne vzpomínkami a vášněmi. Inteligence a výmluvnost, které tak hluboce rozdělují jiné národy, ovlivňují Angličany daleko méně než instinktivní a tradiční moudrost, psal Maurois (určitě i pod dojmem nástupu fašismu v Německu). Po referendu bych si tím nebyl tak jistý.
