Není nejmenších pochyb, že republika potřebuje strategii, která by jí pomohla v boji proti dezinformacím. Rusko proti nám vytáhlo do rozsáhlé hybridní války a my teprve nyní doháníme, co už mnohé evropské země mají - nástroje, jež umožňují minimalizovat šíření velmi cílených lží a polopravd.
Jenže Akční plán pro čelení dezinformacím, který nyní vzniká na Úřadu vlády pod vedením zmocněnce Michala Klímy, nelze pojmenovat jinak než jako paskvil. Jistě chvályhodná snaha v dokumentu nabývá podob, které nemohou vést jinam než do příslovečných pekel.
Jako ukázkový příklad toho, co všechno je špatně, můžeme zmínit třeba bod nazvaný Systém podpory nezávislých médií, který kalkuluje se stomilionovým rozpočtem, nad nímž má dohlížet pověřený státní úředník. Chápeme, že autora návrhu role arbitra, který rozhoduje o tučném balíku, přitahuje. A věříme, že má přijatelné úmysly. Zkoušel ale přemýšlet o tom, co by také mohlo následovat, až se po volbách obmění garnitury a do jeho křesla usedne někdo vybraný třeba Tomiem Okamurou? Kam a na co by pak asi vysoké desítky milionů korun putovaly?
Chce-li kabinet nezávislosti médií opravdu upřímně pomoci, a ne ji přivést zu grunt, může začít tím, že se postará o to, co má ve svých rukou. Třeba o kvalitní mediální výchovu ve školách a především pak o záchranu médií veřejné služby. Budiž v této souvislosti připomenuto, že ideologická zaťatost, s níž vláda odmítá navyšování koncesionářských poplatků, již notně ohrožuje Českou televizi i Český rozhlas.
Strategická vládní byrokracie
Působení Michala Klímy na postu vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací je vůbec spojeno se sérií pozoruhodných neúspěchů. Na počátku ruské agrese vůči Ukrajině kabinet v zákonném vakuu nechal zablokovat přístup na hlavní dezinformační weby - a Klíma sliboval urychlenou legalizaci takového postupu. Nedočkali jsme se jí ale doteď.
Po jarních událostech je přitom zřejmé, že stát příslušnou právní úpravu akutně potřebuje. Komu není jasné proč, nechť si představí, že se do Strakovy akademie vrátí třeba Andrej Babiš - a vzpomene si, že vládě už se jednou podařilo vypnout náhodně vybraná média…
Co je ovšem ještě horší, Michal Klíma neuspěl ani v tom nejdůležitějším - schopnosti rozlišit mezi vládní a skutečně strategickou komunikací. Což skutečně nemusí být totéž. V prvním případě jde především o veřejný obraz těch, kdo jsou aktuálně u moci, v tom druhém o to, zda a jak bude republika schopná přežít nejroztodivnější krize. Když se jedno zamění za druhé, může také vzniknout dosti toxický koktejl.
Co kupříkladu je strategického na tom, že teď kabinet v médiích propaguje rok své vlády na prostoru, který si za miliony korun nakoupil přes firmu Knoworigin, jejíž majitelé stojí před soudem? Skutečně je to ta nejlepší cesta, jak čelit dezinformačním atakům, jež jsou schopné společnost rozkládat a vážně poškozovat?
Zatím to bohužel vypadá, jako by nový vládní úřad, který má tuto agendu na starosti, řešil především otázku vlastního vlivu a moci. Jako by byl posedlý byrokratickou chutí toho co nejvíce ovládat, takže místo funkčních a osvědčených řešení navrhuje "systém podpory nezávislých médií" či "centrální plánování inzerce". Kam se to posouváme?
"Uložen dohled"
Představa, že média, která s obavou očekávají propad inzertního trhu, by najednou mohla získat desítky milionů korun, nepochybně leckomu připadá lákavá. Zvláště poté, co poslanci novelizovali autorský zákon tak hloupě, že technologičtí giganti teď přestanou českým redakcím platit za zobrazování jejich obsahu na internetu.
Přesto je třeba této bludičce odolat. Když kvůli ničemu jinému, pak už jen proto, že politici mají dle záměru volit "nejvhodnější formu této podpory, určí podmínky kvalifikace pro příjemce podpory a stanoví pravidla a principy, na základě, kterých bude státní podpora médií transparentně fungovat". Silně to připomíná návrh někdejšího slovenského premiéra Igora Matoviče, který chtěl v roce 2020 zřídit vládní fond na podporu investigativní žurnalistiky.
Třeba to myslel i dobře, ale slovenská média měla naštěstí dost sebezáchovného pudu, aby odmítla vlézt do takové pasti. Snad ta česká nyní projeví stejnou míru zralosti. Stát může redakce podpořit třeba snížením DPH nebo jiným podobným systémovým nástrojem. Přidělovaní státních dotací vládním úředníkem by ale víc než čím jiným bylo ranou do jejich vazu.
Podobně perfidní je nápad zavést "centrální plánování inzerce", který počítá s tím, že by nejen ministerstva, ale i "firmy s významnou majetkovou účastí státu" své rozpočty na propagaci utrácely prostřednictvím Úřadu vlády. Za Babiše by touha ovládnout nemalé inzertní balíky peněz od Lesů ČR, Budvaru, ČEZ nebo Čepra nepřekvapila, že ale něčemu takovému propadne konzervativní kabinet, je vskutku depresivní.
Veřejná služba skomírá
Na celé té věci je však nakonec nejokatější především to, co vůbec nezmiňuje - podporu médií veřejné služby. Má-li přitom společnost mít šanci odolávat dezinformačním náporům, neobejde se právě bez nich. To jejich kvalita a síla hraje v tomto ohledu rozhodující roli.
Navíc pokud porovnáme náklady na zachování slušné produkce České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře s pofidérním programem, v jehož rámci by měl vládní úředník každý rok rozhazovat mezi desítky redakcí sto milionů korun, není co řešit. První je mnohem výhodnější, systémovější a efektivnější než druhé.
Jenže politici, kteří jsou dnes u moci, projevovali o média veřejné služby starost, jen dokud byli v opozici. Koncesionářské poplatky přitom v mezičase reálně doklesaly na nepřijatelnou úroveň a ohrožují finanční zdraví těchto institucí. Televize od roku 2008 dostává od koncesionářů měsíčně 135 korun, z nichž ovšem značnou část už pohltila inflace. Obdobné je to v případě rozhlasu. Kabinet však navýšení poplatků z čistě ideologických důvodů odmítá, takže redakce jsou nuceny propouštět a škrtat v řádu stovek milionů korun.
Pokud tedy vláda chce do boje z dezinformacemi investovat nemalé peníze, nechť nyní především efektivně podpoří Českou televizi, Český rozhlas a zapomínanou, ale o to důležitější Českou tiskovou kancelář, která z posledních sil udržuje slušnou obecnou úroveň zdejšího zpravodajství.
