"Fratelli tutti" - všichni jsme bratry - cituje papež František ve své nové encyklice asketického světce, jehož jméno přijal, aby dal najevo, že chce nabídnout alternativu těm, kdo mají pocit, že svět je v úpadku. Ordinuje blízkost jako lék proti odcizení a návrat k tradici, jež byla pozapomenuta.
Nový Františkův text ale není nejzajímavější tam, kde v souladu s křesťanskou tradicí káže bratrskou blízkost, nýbrž ve velmi přesném popisu společnosti, která onemocněla ztrátou paměti a nedostatkem autentického setkávání. A také v popisu hranice, která od sebe dělí sebestředný populismus a život s druhými.
Nos a uši populistovy
"Nejlepší cestou, jak ovládat a kontrolovat lidi, je šířit zoufalství a vyvolávat strach, a to i pod záminkou obrany jistých hodnot," píše papež v pasáži, která velmi podrobně probírá strategie soudobého populismu. Ten nepřináší znovuzrození lidu, který byl různými politickými ideologiemi dlouho přehlížen a potlačován, nýbrž jeho zneužití.
František, který je ve srovnání se svým předchůdcem spíše citlivým pozorovatelem než myslitelem, teologem a filozofem, mluví o lidu jako o "mystické" kategorii. Tedy jako o něčem, čemu se přičítá ohromná, až magická moc, co ale v konkrétním světě neexistuje. Vládne-li lid, vládne blud, duch. Něco, co je i není, a co se proto také dá vykládat různě, jak kdo právě potřebuje.
Papež naopak mluví o komunitě, rodině a o bratrství, což s lidem jako blíže nepopsanou masou, která své členy odcizuje lidství, nemá nic společného. Jako východisko nové politiky proto hlava miliardy katolíků nabízí setkání s druhým, vztah k druhému - běžnou situaci, kdy si sedneme proti sobě a vzájemně si nasloucháme.
"Opravdová moudrost," píše papež v souladu platonskou tradicí, "si žádá setkání s realitou." "Svět je ale bohužel do velké míry hluchý," dodává. A nabízí i vysvětlení proč: protože se stále častěji spoléhá na dálkovou digitální komunikaci, která ale vlastně žádnou komunikací není, neboť nevytváří pevná společenství, pro jejichž vznik je základní podmínkou dotýkání se druhých.
"Digitální média postrádají fyzická gesta, výrazy tváře, chvíle ticha, řeč těla i pachy, chvění rukou, červenání a pocení, jež k nám mluví a jsou součástí lidské komunikace," vysvětluje papež, jak se na současném odcizení lidí podílejí moderní technologie. Jenže - chtělo by se namítnout autoritě - nedělají populisté vlastně totéž? Nejsou to právě oni, kdo tuto formu lidství pečlivě sledují, mají v tomto směru zvýšenou citlivost a slyší velmi dobře?
Výtečně to postihuje scéna z filmu Brexit, v níž se politický marketér Dominic Cummings po návštěvě u potenciálních zapomenutých voličů sklání nad ulicí, z níž se vypařuje zvláštní vibrace - nálady lidí, kteří se cítí být společensky mrtví a vylučovaní. Ještě intenzivněji to zpřítomňuje rychle stříhaná sekvence "mumlání lidu" na začátku snímku. Populista tedy slyší a cítí, zakládá si přece na tom, že chodí mezi lidi a je jedním z nich - jen těch pocitů a zvukových vibrací zneužívá ve svůj prospěch.
Možná že tedy digitální média primárně neodcizují, jak se domnívá papež, protože to dělají až lidé, kteří je používají jako nástroj moci.
Aby to bylo super
O Františkovi se pro jeho náklonnost k teologii osvobození, dávané často do souvislosti s marxistickým sociálním myšlením, mluvívá jako o nejznámějším "neomarxistovi" světa. Také ve své aktuální encyklice pracuje s pojmem "odcizení" zdánlivě marxistickým způsobem, protože jej chápe jako klíč k ekonomicko-sociálním otázkám.
Jenže je-li dnes "neomarxismus" především nálepkou používanou vůči všemu, co kriticky podrývá jistoty minulosti, stojí papež na opačné straně sporu. Proti všem, kteří minulost donekonečna přepisují nebo ji k současnému životu vůbec nepotřebují. A v klidu zapomínají, aby si užili současné chvíle, aby to "bylo super".
"Sledujeme rostoucí ztrátu smyslu pro dějiny, což vede k dalšímu rozpadu mezilidských vztahů. Dnešní kulturu žene vpřed jistý druh 'dekonstruktivismu', skrze nějž lidská svoboda vyjadřuje svou schopnost vytvořit vše od nuly. Zanechává za sebou ale jedinou věc: puzení k neomezené spotřebě a projevy prázdného individualismu."
Dekonstruktivismus používá papež v uvozovkách, dobře si vědom toho, že jeho vyjádření je zkratkovité. Dekonstruktivní pohyb myšlení, spojený s filozofem Jacquesem Derridou, totiž nepředstavuje destrukci, ničení a likvidaci, nýbrž pečlivé probírání a pročítání minulosti, v níž se dají najít nečekané motivace a konstrukce i u konceptů, které nám připadají naprosto přirozené. Například a především právě u konceptu přirozenosti samotného. Nejde tedy o to, všechno zbourat a oddat se orgiím, nýbrž hledat v minulosti základy, na kterých se dá stavět, a přitom si nelhat do kapsy.
Papež přece do velké míry dělá totéž: interpretuje například novozákonní příběh o Samaritánovi, který jako jediný pomůže zraněnému cizinci, v novém - dnešním - kontextu. Jako alegorii k současnému přehlížení migrantské krize.
Rozdílu si ale samozřejmě všimnout lze. Zatímco dekonstruktivismus přepisuje dějiny, protože je chápe jako palimpsest, na který je možné vrstvit další a další texty, František přepisuje dějiny Písmem, jehož podobenství nabízí jako červenou nit Ariadny, jež může lidstvo vyvést z krize způsobené digitálním a konzumním odcizením.
Smysl pro dějiny tedy nikam nezmizel. Jen papežovo čtení je vnímá jako kontinuální cestu namířenou ke "spáse", zatímco bezvěrci nemají jinou možnost než se neustále snažit odkrývat a pročítat všechny vrstvy dějinného palimpsestu.
Fratelli tutti ale vůbec není špatným úvodem k nějaké další společné četbě.
