Škatulata, hejbejte se
Tak by se dala nazvat aktivita německých sociálních demokratů, kteří několik měsíců před spolkovými volbami vyhodnotili veřejnou náladu a provedli výměnu v rámci své špičky. Přivedla je k tomu daná příležitost: V předpolí zářijových voleb bylo nutné určit, kdo do nich stranu povede, a vyhodnotit při tom průzkumy veřejného mínění. A k tomu přistoupila změna ve vedení Evropského parlamentu. Jeho dlouholetý předseda Martin Schulz, ve své funkci populární a schopný, nemohl v rámci dohody mezi největšími frakcemi EP ve své funkci pokračovat a porozhlédl se po dalších politických možnostech. Vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel, současně do této doby předseda SPD, byl zároveň zatížen dlouholetým působením v čele strany a také musel uvažovat o své budoucnosti. Volba nového spolkového prezidenta také zanechala svou stopu. Frank-Walter Steinmeier kvůli ní opustil pozici spolkového ministra zahraničí a Sigmar Gabriel ho v ní nahradil, zatímco jeho pozici ve vládě zaujala Brigitte Zypriesová. Tato dynamika německou veřejnost zaujala a veřejné mínění vyhodnotilo Martina Schulze jako protikandidáta Angely Merkelové s daleko největšími šancemi. V některých průzkumech byla jeho popularita dvojnásobná. SPD na tento pohyb popularity zareagovala. Schulz se stal předsedou strany a protikandidátem Angely Merkelové, se kterou jeho strana ovšem dnes vládne ve velké koalici.
Popularita a realita
Tato aritmetika ovšem není nejdůležitějším faktorem, který rozhodne o tom, kdo se po volbách nastěhuje do budovy kancléřství. Zde rozhoduje úspěch politických stran a možnosti jejich koalic. Kancléřčina CDU, která je partnerkou bavorské CSU tamního ministerského předsedy Horsta Seehofera a měla s ním v poslední době problémy, které hraničily s úmyslnou dehonestací, pojednou protivenství z Bavorska nečelí. Obě partnerské strany se nyní chovají, jako by jejich dlouhodobé konflikty neexistovaly. Má to jednu viditelnou příčinu. Pravicově radikální Aliance pro Německo (AfD), jinak spíše východoněmecká strana, ohrožuje křesťanské demokraty a sociály i v Bavorsku a z konfliktů mezi CDU a CSU by spíše těžila. Tato strana sice nemá žádný potenciál ve spolkové politice, ale přesto aritmetické úvahy ovlivňuje: je možné, že se dostane do Spolkového sněmu s výsledkem kolem deseti procent a varianty vytváření koalic změní, aniž by s ní někdo do svazku chtěl. Velkým otazníkem je těch několik málo procent, které zatím u AfD neumíme dost přesně odhadnout. Je to jakýsi jazýček na vahách v tom smyslu, že není možná jakákoli koalice. CDU/CSU se v rostoucí míře vymezuje vůči svému koaličnímu partnerovi, sociálním demokratům s novou hvězdou Martinem Schulzem, kteří také hledají víc svůj profil uvnitř koalice, než vůči ostatním politickým silám. Je tedy dost dobře možné, že nakonec číselné poměry obě strany po volbách opět donutí ke koaliční dohodě.
Schulz jako osobnost
Jako bychom doma neměli nevzdělance s akademickými tituly, vrhla se část české veřejnosti na Martina Schulze s destruktivní rozkoší. Schulz jako mladý muž dlouho hledal svůj směr, překonal alkoholismus a stal se knihkupcem. Co prý takový člověk bez akademického vzdělání může znamenat? Přímé kontakty s Martinem Schulzem ovšem přesvědčí každého. Je to brilantní řečník, který umí v několika jazycích promluvit tak, že se i spontánní projevy dostanou do tiskové podoby bez korektur. Vytvořil si dobré vztahy na evropské úrovni s většinou politických směrů. Jeho impulsy mají často i agresivní formu, ale není možné ho označit za nekorektního. Neslušné výrazy nepoužívá. Nejde tedy jen o to, že Schulz je ono "nové koště", které lépe mete. Schulz má i výhodu své zkušenosti v Evropském parlamentu. Víme, že se v EP nemůže rozhodovat jako v parlamentu členských zemí, protože "přehlasovat" někoho, by často zatlačilo ty, kteří v hlasování podlehli, do uraženého koutku (jako to vidíme na uprchlických kvótách). Výsledky se proto předjednávají a je nutné získávat široké koalice. Schopnost takového strategického přístupu Martina Schulze jistě kvalifikuje. V soutěži s kancléřkou Merkelovou, kterou v přímé volební soutěži politických stran Schulz nemůže porazit, půjde o to, jakou koaliční strategii se SPD podaří vytvořit. A otazník zůstává viset nad otázkou, zda bude vůbec možné vytvořit jakoukoli většinu proti CDU/CSU. Proti tomu se sice hezky horuje, ale realita bude neúprosná. Současné průzkumy osobní popularity jsou jen jednou perspektivou.
Pojistka
Německý politický systém ovšem má i prvky, které kolbiště volebního boje politických stran kompenzují. Většina veřejnosti by sice podle průzkumů hlasovala pro přímou volbu prezidenta, ale legislativa od takového rozhodnutí z logických důvodů dává ruce pryč. Spolkový prezident, volený Volebním shromážděním, se má "vznášet nad vodami" (Genesis) a sjednocovat národ (a známe hned sousední zemi, kde toto nefunguje). Končící spolkový prezident Joachim Gauck se k otázkám, které by měly sjednocovat NATO, EU i demokratický svět, tedy také hlavně Německo, vyslovil (zprostředkovaně, protože kvůli chřipce nemohl přijet) na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde obdržel cenu protihitlerovského odbojáře Ewalda von Kleista. Ze své nezávislé pozice pojmenoval aspekty ohrožení demokratické společnosti, například útoky na média či paušalizaci v odsuzování uprchlíků. Němci podle něj nemají pociťovat současné hrozby jako výzvu "více platit", "více střílet" či "více se zlobit". Vyjádřil se také k množství prostředků na obranu v rámci NATO a navrhl kalkulační spojení prostředků na vyzbrojení do společné sumy zahrnující i hospodářskou stabilizaci ohrožených zemí, protože opravdu nejde jen o ovlivnění konfliktů se zbraní v ruce. Prezident, který má závazek sjednocovat zemi a nemusí vést volební boje, je jakousi pojistkou a Joachim Gauck tuto roli vyplnil ideálně.
