Nedělní ústavní referendum dopadlo pro prezidenta Erdogana v Německu úspěšněji než doma v Turecku. Ihned začalo hledání argumentů proč. Rozhodující je jistě původ německých Turků, kteří do Německa přicházeli od šedesátých let jako tzv. gastarbeitři, tedy "hostující dělníci". Pocházeli většinou z tehdy chudého tureckého venkova a nepotřebovali střední či vysoké školy. Teprve v průběhu dalších desetiletí přijížděly jejich rodiny a následující generace již chodila do německých škol. Začaly vznikat německé turecké elity. Většina obyvatel tureckého původu má dnes jen německý pas.
Z těch, kteří mají turecký pas, polovina v referendu nehlasovala, přičemž pro ústavní reformu se z těch, kteří k urnám přišli, vyslovilo 63 procent. V průmyslové oblasti Porúří, kde stále ještě převažuje generace gastarbeiterů, bylo procento těch, kteří podporují změnu politického systému v Turecku, nejvyšší. Také v Turecku byl Recep Tayyip Erdogan u méně vzdělaného venkovského obyvatelstva úspěšnější.
Zmíněné elity druhé a třetí generace imigrantů, elity německé, jsou z pohledu tureckého prezidenta nebezpečné, protože mají evropské politické představy a na druhé straně také jazykovou možnost oslovení tureckého publika. K nim patří i novinář Deniz Yücel z Die Welt, který sedí již několik týdnů v tureckém vězení. Yücel je jedním z těch, kteří si paralelně k německému občanství ponechali i to turecké, což Erdoganovu režimu umožnilo jeho zatčení. Prezident veřejnosti sdělil, že pokud on bude v čele státu, Yücel ve vězení zůstane. To svědčí o Erdoganově dominantní pozici vůči soudům, které by přece měly být nezávislé.
K německým elitám tureckého původu patří i Cem Özdemir, dnes spolupředseda strany Zelených, v devadesátých letech jeden ze dvou prvních poslanců Spolkového sněmu tureckého původu. Özdemir požaduje zastavení finanční podpory Turecka, přezkoumání tureckého členství v NATO a přemístění německých jednotek bojujících proti tzv. Islámskému státu z Turecka do jiné země. Erdogan podle Özdemira potřebuje konflikt s Kurdy, což Turecku přináší vnitřní nerovnosti a vytváří skupiny občanů s různými právy. Tureckem financované mešity v Německu vyžadují podle Özdemira kontrolu. Spolu s většinou političek a politiků však i Özdemir varuje před kompletní izolací Turecka.
Někteří Turci v Německu vyzdvihují hospodářské reformy, které Erdogan zavedl, ale analýza ekonomických odborníků, například na stanici Deutschlandfunk, ukazuje jasně, že Turecko má dnes problémy s hospodářským růstem. Dá se očekávat, že současné potíže povedou k oslabení Erdoganovy popularity. Možná je jeho spěch s posílením vlastní pozice výrazem toho, že si i on sám tento fakt uvědomuje.
K Erdoganově rétorice vůči Německu patří již nějaký čas perverzní srovnávání dnešní německé politiky s politikou nacistů. V komentářích o tureckém referendu dnes někteří němečtí komentátoři naopak poukazují i na Hitlerův zákon o říšském zplnomocnění z 23. března 1933, kdy Reichstag novému německému kancléři v podstatě demokratickou formou poskytl možnost vládnout pomocí dekretů, bez souhlasu parlamentu. "Zplnomocnění" tureckého prezidenta se podle některých tomuto kroku - tehdy ještě "pouze" autoritářského německého kancléře - podobá. V Německu se také opět rozvířila diskuse o genocidě Arménů v Osmanské říši, což se tureckému prezidentovi vůbec nezamlouvá. Süddeutsche Zeitung poukazuje i na to, že Erdoganovo tažení pro změnu ústavy bylo porušením ústavy současné, protože ta od prezidenta požaduje neutralitu.
Intenzivně se v Německu probírá i avízo tureckého prezidenta, že umožní referendum o trestu smrti. Turecko se jako členská země Rady Evropy (už od roku 1949, vstoupila do ní o několik týdnů před Německem) početných debat o trestu smrti zúčastnilo. Rada Evropy diskutovala o absolutním trestu desítky let a dnes, po rozhodnutí v osmdesátých letech, ho v podstatě odmítá. V kontextu tureckého kandidátství na členství v Evropské unii, která je mimo jiné lidskoprávním společenstvím bez trestu smrti, je jeho zavedení nemyslitelné. Přístupová jednání by v takovém případě okamžitě skončila. Což ovšem požaduje podstatná část německé politické scény již dnes.
