Jeden velmi nepříjemný, nebezpečný aspekt covidu - fyzicky se vzdalujeme jeden druhému. Nikdo za to nemůže, nákaza se přenáší blízkostí, dotykem, polibkem, zakašláním toho, kdo stojí či sedí vedle mne. Víme to, tak si část z nás logicky začala dávat pozor. A je to velká část národa, stačí se dívat okolo sebe.
Pandemie covidu zdaleka není jen medicínský problém, nejde jen o riziko těžké nemoci, či dokonce smrti, ničí taky naše vztahy, naši psychiku. (Proto jsem překvapen, když lídři pětikoalice uspořádají tiskovku ke covidu, mluví tam také kandidát na ministra zdravotnictví, ale s nimi nevystoupí žádný odborník, žádný psycholog, sociolog, nebo dokonce třeba duchovní, samí staří či čerství politici, jako by těch dalších aspektů nákazy nebylo, jako by o ně nešlo.)
Cítím tíseň z doby, v níž nyní žijeme. Dívám se okolo sebe a vidím třeba to, jak se lidé bojí objímat. Češi asi nikdy nebyli žádní Francouzi či Španělé, speciálně za komunistů jsme nebyli národ "objímačů", ale po revoluci se to hodně změnilo, posunuli jsme se z východu na jih. Lidé se naučili při setkání líbat, obejmout se, donedávna to bylo skoro normální, čím mladší, tím spíš se objímali, dotýkali.
Rozhlížím se, pozoruju, vidím, jak roste vzdálenost. Začíná to rouškami a respirátory (vůbec je nezpochybňuju, patří mezi naši základní ochranu). Zakrývají značnou část tváře, nevidíte pořádně grimasy, musíte náladu, pohnutky toho před sebou číst jen z očí nebo gest, jsme kvůli tomu kousku látky skrytější, méně čitelní, méně otevření.
A mnoho žen i mužů se bojí toho druhého obejmout, přivinout. Začíná to v rodinách, kde můžete sledovat to váhání. Mám? Nemám? Není to nebezpečné? Nenakazím ho, nenakazím ji? Mnozí vás radši neobejmou, mnohé raději neobejmete a myslíte to dobře. Mimo rodinu "abštand" samozřejmě pokračuje, obejmout někoho, to je stav kdesi mezi hrdinstvím a šílenstvím. Někteří si už ve tři desítky let trvající svobodě zvykli objímat, dávat najevo srdečnost, náklonnost, cit.
Jenomže teď se to v podstatě mění, vidíte, jak se lidé dívají na objímače: šiřitelé viru, magoři, nebezpeční, nezodpovědní jedinci… Někteří to vědí, a tak objetí provázejí slovy "neboj, jsem očkovaná" nebo "nedávno jsem prodělal covid, nešířím", případně řeknou něco jako "přece se nenecháme ovládat tím šmejdem", ale objímání není vítáno, objímači to mají v téhle době těžké, když odevšad zní imperativ "udržujte odstup", "držte se od sebe dva metry".
Líbači a líbačky
Ještě hůř jsou na tom líbačky a líbači, ženy a muži, kteří se vám potřebují přiblížit ještě víc, dotknout se nejen těla, ale i tváře, rtů. Znám jich mnoho, potkáte takovou ženu, ona se k vám blíží s jistou viditelnou rozhodností, tušíte už dopředu, že "se rozhodla", že "do toho jde", neuniknete. Blíží se k vám jak spojenecké vojsko, obejme vás pevně a buď položí tvář na vaši levou i pravou tvář (žádné šetření), nebo ucítíte její rty a pomyslíte si "takže jsme si to předali".
Zároveň si však možná uvědomíte, že dotek její tváře, jejích rtů vám nějakým záhadným způsobem prospěl, osobní blízkost, kterou cítíte k té osobě a ona k vám, byla potvrzena, potvrzení vás potěšilo, tedy i posílilo. Možná vás její polibky nakazily, ale jinak - najednou máte taky chuť někoho jiného, jinou přítelkyni políbit, najednou víte, že ten dotyk má dnes úplně jinou hodnotu, než když vás před ním nevarovali.
Stále musím opakovat, že mi nejde o nějakou debilní revoltu proti základním anticovidovým opatřením, ne, jde mi o to, že vztahy a vazby mezi sebou udržujeme nejen na sítích, v telefonech, nejen 1,5 metru vzdáleni a s obalenou pusou a nosem, nýbrž i fyzicky, brachiálně, pomocí prstů, pokožky a rtů. Právě v téhle době, kdy se šíří strach, kdy lidé ztrácejí jistotu a naději, má objetí, pevné objetí obrovský význam, potřebujeme ho všichni.
Podobné to je s podáváním ruky. Ruce si mnoho lidí raději přestalo podávat (jeden čas to nahrazovaly dotyky pravými lokty, ale to už nějak vyšumělo, loktování se neujalo, nechytilo). Tak třeba v kostele, tam se podávání rukou bere jako bratrský pozdrav, výraz hlubšího propojení. Jenomže dnes je i potřesení rukou nebezpečné, nedoporučované (ačkoliv jde provést s odstupem dvou metrů, pokud oba potřásači ruce dostatečně natáhnou).
V kostelích to už delší dobu probíhá tak, že někteří věřící podávají ruku jaksi schválně, významně, podávají ji i těm, kteří si rukama evidentně potřást nechtějí, jako by jim tím říkali (a v jejich očích to nemůžete nevidět) "nebojím se" a zároveň "snad ty se nebojíš, chodíme přece do kostela, jsme pod ochranou Nejvyššího". Podání ruky jako zkouška víry? (Dá se to samozřejmě řešit tak, že u sebe nosíte stříkací dezinfekci a před vstupem do kostela i po odchodu ven si ruce vydezinfikujete; budete to ovšem dělat s pocitem "ó, Bože, jak slabá je moje víra".
Síla koncertu versus síla céčka a déčka
Mimo kostely ta zkouška podávání rukou probíhá samozřejmě taky, často se k vám někdo žene a už ji napřahuje, aby vás otestoval, jestli jste podlehli diktátu covidu a "těch nahoře", či ne. Stejně jako objímání a líbání i podávání ruky je akt, který má hlubší, zřejmě atavistický význam. Jde o akt důvěry a pospolitosti, možná opravdu důležitější než obava z nakažení.
Ne, nechci nabourávat státní strategii tažení proti pandemii, nechci vypadat jako rebel proti základním opatřením, jen prostě připomínám, že je v nás něco niterného, niterná potřeba blízkosti, potřeba dotyků, pevného objetí, stisknutí, potřeba držet a být držen, potřeba líbat tváře a rty, která nějak divně posiluje imunitu, odolnost našich myslí. A nedá se nahradit jen pohledem, pohledem pevně neobejmeš, nepolíbíš, pohledem nestiskneš ruku.
Děsí mě, jak kazistátně to zní, jak opozičně vůči anticovidové strategii, opakuji, že to tak nemyslím, že jen uvažuju o tom, jaké jsme bytosti, jak podivně se propojujeme, jak podivně se potřebujeme dotýkat, protože máme těla a ta těla spolu komunikují (abych užil moderně frekventovaného termínu) mimo jiné i tím, že se dotknou, přitisknou, předají si teplo (a s ním zřejmě i viry), vůně či pachy.
Vrátím se raději do bezpečné zóny, k té tiskovce pětikoalice, jež tu bude (pokud jí nerezignují všichni kandidáti na ministry) vládnout. Doufám, že se bude radit s psychology, sociology a duchovními, že je začne zvát na svá vystoupení, že si uvědomí: pandemie covidu je dnes úplně stejně problém psychiky společnosti jako fyzického zdraví.
Proto je tak důležitá taky kultura, posiluje vás jiným způsobem než dejme tomu vitaminy či monoklonální protilátky. Koncert (třeba Cermaqua či Sibelia) vás povznese, rozraduje, učiní vás odolnějšími, nastartuje vám imunitu víc než céčko, déčko či mulťák… Nebo snad ne?
