K případu Olega Vorotnikova a jeho rodiny a k vlně sympatií a posléze odporu, kterou vyvolali u svých českých přátel, kolegů, zastánců – a později kritiků, bude snad prospěšné dodat dvě poznámky.
Zaprvé si všichni zúčastnění mohli ušetřit četná zklamání, kdyby se seznámili s tím, co se s touto rodinou dělo předtím, než přijela do Prahy. Celý příběh jejich nedávného počínání je precizně popsán ve švýcarském tisku a vykazuje nápadné shody s českým scénářem.
Na jaře 2015 pozval Olega Vorotnikova a jeho ženu Natalii Sokol do Švýcarska Adrian Notz, ředitel světoznámého curyšského “Cabaret Voltaire”, respektovaný kurátor kulturních programů a editor knih souvisejících s dějinami a teorií dadaismu. On i mnozí další chtěli lidem v nouzi a na útěku podat pomocnou ruku a také to učinili. Kurátorka Sonia Bischoff tři čtvrtě roku rodinu podporovala finančně, pořádaly se tiskové konference, podávaly žádosti o azyl, rodina se nastěhovala do slavného squatu Wasserstrasse v Basileji. Resumé po roce bylo zdrcující: všichni, kdo se sympatiemi vyšli vstříc, byli zklamaní a znechucení. Rodina za sebou všude nechávala spoušť, urážky, rvačky, vychytralou zištnost a arogantní nesnášenlivost.
Podobný scénář se zopakoval v české verzi. I zde, podobně jako letos na jaře v Basileji, došlo až na zatýkání – i ve Švýcarsku nejdříve následovaly titulky v médiích o perzekuci “ruských disidentů”. Brzy však vyšlo najevo, že policie se na rozdíl od Vorotnikova a jeho ženy chovala zcela korektně, a dokonce zdrženlivě. Celý případ pečlivě prozkoumal a popsal novinář švýcarského týdeníku TagesWoche Matthias Oppliger, nepředpojatý článek nemohl nikoho nechat na pochybách o tom, kdo byl vykonavatelem příkoří a kdo jeho obětí…
Zadruhé ohledně Vojny. Bylo by nesprávné a odporující všem moderním teoriím autorství posuzovat prizmatem Vorotnikovova nehorázného chování i celou činnost umělecké skupiny Vojna. Vorotnikov nikdy nebyl jejím jediným členem (ke skupině se v různých etapách hlásily desítky účastníků) a nelze ani tvrdit, že on sám program skupiny určoval. Velmi významnou vůdčí roli hrál například Leonid Nikolajev, řečený Ljoňa Jobnutyj, který v září 2015 tragicky zahynul ve věku jednatřiceti let. V první, nejpozoruhodnější fázi činnosti skupiny, v letech 2007 až 2010, byl jejím ideologem také Alexej Plucer-Sarno, lexikograf а novinář, absolvent studia filologie na Tartuské univerzitě v době, kdy tam působil světoznámý sémiotik Jurij Lotman.
Rané akce skupiny Vojna ale nepotřebují žádné legitimace intelektuálních nebo jiných zásluh svých zakladatelů. Filozofická dimenze ostatně nikdy nepatřila k těžištím jejich činnosti. Naopak, skupina operovala od začátku nejen provokativně, ale často i na hranici, a v některých případech dokonce za hranicí zákona. Tím se otvírá složitá debata o porušování konvencí, ale také některých zákonů v současném radikálním umění. Aniž bychom se na tento tenký led chtěli pouštět, je třeba připomenout důvod, proč se dnes vůbec o Vorotnikovovi a jeho nehorázném chování na různých místech Evropy píše. Proto, že na počátku činnosti skupiny Vojna se za jeho aktivní účasti konaly některé akce, které vejdou do dějin současné ruské kultury a za které byla skupině také například udělena nejvýznamnější ruská cena za aktuální umění — Innovacija (Inovace).
K prvním intervencím patřila smuteční hostina na památku básníka, výtvarného umělce a performera Dmitrije Prigova, jehož díla jsou zastoupena v Ermitáži, Treťjakovské galerii, Tate Modern i Centre Pompidou a jehož práce jsou do konce října k vidění v pražském Letohrádku Hvězda na výstavě "Havel – Prigov a česká experimentální tvorba". Čtyřicet dní po jeho smrti v roce 2007 aktivisté Vojny uspořádali v moskevském metru podle pravoslavného zvyku opulentní památeční hostinu, přímo za jízdy – v režimu dynamického flashmobu. Bleskurychle prostřeli improvizované stoly, které se během několika vteřin prohýbaly pod tradičními pokrmy a nápoji — klasik ruského uměleckého undergroundu si těžko mohl přát nápaditější vzpomínku od svých mladých ctitelů.
Riskantním ostrovtipem se vyznačovala i patrně nejslavnější akce Vojny (právě za ni dostali cenu Inovace) — “Chuj v plenu u FSB” (“Pyj v zajetí státní bezpečnosti”). Na jeden z petěrburských mostů, které se v noci zvedají, aby mohly po Něvě proplouvat lodě, aktivisté během 23 vteřin namalovali penis velký 65 x 27 metrů. Šlo i Litějnyj most, jehož jedna strana se zvedá přímo “tváří v tvář” hlavní budově petěrburské FSB – federální bezpečnostní služby, následnické organizace KGB.
Jistě je škoda, že se Oleg Vorotnikov nevydal cestou Naděždy Tolokonnikové, která se některých akcí Vojny zúčastnila a dnes, po propuštění z vězení, kde strávila dva roky za punkovou modlitbu uspořádanou skupinou Pussy Riot, se věnuje lidským právům a bezpráví v ruských věznicích a u soudů v rámci ruského “Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných”, který založila pod názvem Mediazona.
Vorotnikov naopak šokuje své někdejší sympatizanty výroky vychvalujícími Putinův establishment a s nadšením a hrdostí na svoji zemi komentuje anexi Krymu. Tuto kampaň paradoxně nevede ve své milované vlasti, nýbrž v zemích, kde zároveň žádá o azyl.
