Jsme posedlí novým, smysl má jedině odhalit něco nového, přinést něco nového. Jakmile to nové zveřejníme, už je to staré a šup zas dopředu. Nezastavitelně. V tomto duchu je čtyřicáté šesté výročí 21. srpna 1968 naprosto nekonzumovatelné. Co k tomu, proboha, dodat? Už je to dávno, svět se změnil, nějaká vojenská noční okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy (Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, východního Německa a Polska) nikoho nezajímá. Co s ní? SSSR už neexistuje, jsme jinde.
Nevýhoda konzumování událostí v rychlém sledu, nevýhoda toho chvatu, honu dopředu, za novým, je, že nestačíme vnímat. Nestačíme vnímat, že to nové vlastně nijak nové není, že už to tady bylo, že podstata života a jeho smyslu se nemění. Potíž je taky v tom, že jsme se v novém režimu, ve svobodném státu, ocitli na konci roku 1989 více méně zázrakem. My sami jsme se o to nijak extra nezasloužili, žádná skutečná revoluce tady nebyla. Žádná extrémní, masová touha po svobodě. (Lid mnohem spíš toužil „mít se jako na Západě“.)
V roce 1968 mi bylo jedenáct let, ale – aspoň doma a v okolí naší rodiny – tu touhu po svobodě jsem ostře vnímal. To, čemu se říkalo „uvolnění“, ale nemělo to charakter vykouřené cigarety marihuany, kdy člověk „ulítne“ a pak cítí prázdnotu, nýbrž charakter jakési pouliční, hromadné pospolitosti. Jak říkala moje máma: „Všimli jste si? Lidi se přestali mračit.“ Můj otec komunistům nevěřil, ani těm reformním, byl skeptický. Ale i on uznával, že uvolnění je obrovské, a vítal ho.
Když přijely ruské tanky – ta okupace byla samozřejmě věcí sovětského vedení –, lidé se proti nim nakrátko postavili, něco proti okupaci dělali. Pak to šlo rychle do háje, uvolnění se zakrátko proměnilo v sevření, ve strach. Tanky jsou tanky, proti těm se s holýma rukama moc dělat nedá. A Československo se zase rychle akomodovalo, přizpůsobilo. V hospodách bylo více méně povoleno nadávat a to stačilo.
Putinismus a budící se impérium
Sovětské impérium se pak za dvacet let rozpadlo. A my jsme polkli tu sladkou jahodu svobody, pro kterou jsme udělali strašně málo, o kterou se s komunisty prali jenom nemnozí. Bylo to, jako když vás z klece posadí na louku. Vy jste to uměli v kleci. Na louce to neumíte. Naučili jsme se rychle chtít a brát (pobíhat po louce a pěkně ji zašlapat, zaprasit). Nic nás příliš nenutí o louku, svobodu, už ne uvolnění, ale přímo o volnost pečovat.
Čtyřicet šest let od 21. srpna 1968 jsme vůči ohrožení svobody značně tupí. Máme zkušenost s „bratrskou pomocí“ (rozuměj okupací ruskými tanky), ale okupace Krymu tuzemce více méně nechala v klidu. Přitom je to totéž v zeleném. Jsme líní myslet, líní si přiznat, že na východě Ukrajiny zuří šikovně živená válka. Ano, impérium se jí oficiálně neúčastní, ale o to je to horší. Protože my v podstatě s jistotou víme, že se jí účastní, že tu válku potichu, intenzivně, profesionálně živí. V sobotu proruští banditi oznámili, že dostali posily: třicet tanků a sto dvacet obrněných transportérů. Zřejmě spadly z nebe, Rusko přece povstalcům nepomáhá.
Není to daleko od nás, co se děje na Krymu a na Ukrajině. Ze všech světových válečných konfliktů se nás tento týká nejvíc. A je tu ještě něco: my to známe, my to 21. srpna 1968 důvěrně, na vlastní kůži poznali. Víme přesně, jak to Rusové dělají, jak dobytý prostor nakazí totalitou, svrabem strachu, práskačstvím. Užívali jsme si to po roce 1968 přes jednadvacet let, dokonce déle než jednačtyřicet let už od převratu v roce 1948.
Je dobré, nutné, prohlížet si fotografie z okupace. Ruské tanky s vykulenými Ivany v ulicích, některé ty kolosy hořící. Čestně, hrdě zapálené. Je dobré vzpomenout, když automaticky nadáváme na režim, co po okupaci následovalo, připomenout si normalizaci. Pro jedny nejnenormálnější normalizaci, těch ale bylo čím dál míň, pro druhé čím dál samozřejmější, normálnější normalizaci. Teď to zažívají na Krymu. A východ Ukrajiny dennodenně zažívá důsledky toho, že sovětské impérium se sice na čas k úlevě sousedů rozpadlo, ale Rusko se té obrovské chuti vládnout co největšímu kusu světa nevzdalo. Rusko v době putinismu oponuje demokracii, oponuje svobodě. Nenechá Ukrajince, ať se sami rozhodnou.
Předpodělaně východní
Srpen 1968 je najednou palčivě aktuální. Když chceme, víme, o co jde. Víme, co Rusové dovedou. Přitom naše reakce je trapně materialistická, přesně jak to do nás za komunistů hustili. Bojíme se putinismu vzdorovat, bojíme se cokoli obětovat. Reakce na sankce, jež Evropská unie uvalila na Rusko, je v Německu naprosto odlišná od reakce české. Tady se nadává, že nás to „poškodí“, vypočítáváme, kolik by měl „stát“ nebo „EU“ firmám nahradit. V Německu lidé se sankcemi většinově souhlasí.
České reakce jsou ponižující. Premiér Sobotka a ministr obrany Stropnický, elity členské země NATO, se bojí, aby v Česku nesídlili vojáci NATO. Je to postoj tak otrocký, přikrčený vůči hegemonnímu Rusku, že se člověk stydí. Prezident Zeman a vicepremiér Babiš brojí proti sankcím. Byli by pro Rusy nechat, ať si dělají, co chtějí. Jako si udělali, co chtěli, v srpnu 1968.
V tomto směru je mírně potěšující článek Bohuslava Sobotky v americkém časopisu Foreign Policy. Premiér tam píše o odpovědnosti jednotlivých států NATO: "Aliance staví především na solidaritě, zásadním aspektu důvěryhodnosti NATO, který dokazuje, že je důležitější než kdy dříve. Aniž by došlo k eskalaci situace, je důležité, aby Aliance přijala nezbytná opatření, aby uklidnila ty členské státy NATO, které cítí, že jejich bezpečnost by mohla být v ohrožení."
Dokonce myslí i na budoucnost: "V dlouhodobém horizontu bychom měli zintenzivnit společná cvičení, pohotovostní plánování a námořní a letecké hlídky, abychom jmenovali jen několik opatření."Naprosto nečesky zní i další Sobotkova věta: "Je ale důležité, aby členové NATO brali bezpečnostní záruky Aliance jako obousměrnou cestu, nejen ve výhodách v podobě vyšší bezpečnosti, ale také v povinnostech. To platí pro každý jednotlivý členský stát." Snad to nejsou jen řeči. Článek si asi předseda v ČSSD, u velké části členů, pěkně odskáče.
Stejně jako před šestačtyřiceti lety, i dnes jde o svobodu. Můžeme ji snadno ztratit. Ze západní země se můžeme během pár let a díky své navyklé předpodělanosti a vyčůranosti stát zase zemí východní, kde svoboda zůstane jen na plakátech, protože ji sežrali rusky mluvící „bratři“. Jenomže my se nebojíme, že ztratíme svobodu, my se děsíme, že nebudeme moct do Ruska vyvážet sejry. Nepoučitelní Češi.
