Ve svobodné a svobodomyslné zemi (což snad dosud jsme) by novináři neměli podepisovat petice, ale psát články, říká Vladimír Kučera, nepřehlédnutelná postava české žurnalistiky posledních tří desetiletí. Psát články - a blogy. Od roku 2015, kdy začal spolupracovat s Aktuálně.cz, jich tu pan Kučera publikoval přesně 106, což ho řadí mezi našimi blogery k nejpilnějším.
Většinou bývají výmluvné už jejich titulky. Tak třeba: Návrat třídního boje: nepracující inteligence by měla držet ústa!
Už v mládí jsem se marně snažil pochopit pozoruhodné sousloví komunistického ptydepe: "dělníci, rolníci a pracující inteligence".
Především se dalo těžko dopátrat, co je opakem té "inteligence pracující". Existuje "nepracující inteligence"?
A pak mi hlava nebrala, proč jsou inteligenti zařazeni až na konec socialistického pelotonu. Doma mně vždycky říkali, že si mám vážit chytrých a vzdělaných lidí. A to přesto, že tatínek i maminka byli dělníci dělnického a rolnického původu. Nicméně pociťovali úctu ke znalostem.
Pak jsem to pochopil: pracující inteligence je ta, která má stejný názor jako dělníci a rolníci, sjednocení v komunistické straně, a uznává, že nebýt oněch dělníků a rolníků, zašla by hlady, protože neumí házet lopatou - "houpat Tondu", jak se u nás na Žižkově říkalo - a taky jí je cizí okopávat brambory.
Vladimír Kučera
*1947, novinář a scénárista, po absolvování Fakulty žurnalistiky UK byl až do roku 1989 zaměstnán v Ústavu zdravotní výchovy Praha. Od ledna 1990 pracoval v několika denících, spoluzakládal deník Prostor. Od roku 1997 je na volné noze coby komentátor a autor scénářů k televizním dokumentům. V současnosti se jako spoluautor a moderátor věnuje zejména pořadu ČT24 Historie.cs. Za svou samostatnou i kolektivní tvorbu získal řadu ocenění - mj. Cenu Ferdinanda Peroutky (2016) či Cenu mezinárodního festivalu proti totalitě Mene Tekel (2017).
Anebo: Všude kolem ruské žížaly, lapáme po háčcích a nevíme, co jiného dělat.
Jedině v celosvětovém prostoru vzájemného obviňování, nedůvěry, nejistoty, v atmosféře všeobecného zmatku, existenčního i existenciálního strachu si může Rusko udržovat přinejmenším opticky postavení velmoci. Pokud by svět existoval v náladě vzájemné důvěry, v klidu, porozumění, dodržování dohod, v tom, čemu kdysi bolševická propaganda tak ráda říkala "mírové soutěžení", propadal by se význam Ruska stále hlouběji. Až by skončil tam, kam bezpochyby patří.
Nedávno Vladimír Kučera psal o tom, že by novináři v zájmu sebeúcty neměli rozebírat "bonmoty" prezidenta Miloše Zemana, jako ten o "vyhubení blbouna nejapného". Tím, že se jím, milí přátelé, tolik interesujete, klesáte na jeho úroveň. Což je v poslední době nikoliv pokles, ale strmý pád.
Výbor z blogů Vladimíra Kučery vyšel minulý měsíc jako knížka - paperback - pod názvem Aby bylo jasno. S podtitulem odkazujícím k výročí 21. srpna 1968: Jak nám ukradli svobodu a nám to nakonec ani tolik nevadilo. V titulní úvaze tu pan Kučera vzpomíná, jak po srpnu 68 neprozřetelně nakrátko vstoupil do Komunistické strany Československa. A já, pitomec, na tu prchavou vlasatici hrdosti a občanskosti nasedl.