Nevládní organizace Konsent spustila v Praze ve spolupráci s MHD letní kampaň. Prostřednictvím plakátů na zastávkách hromadné dopravy ukazuje, jak reagovat na sexuální obtěžování v tramvajích, metru a autobusech. Konsent se zabývá prevencí sexuálního násilí a obtěžování a snaží se o to, aby společnost změnila zažitý přístup k sexu a vztahům. V kampani zdůrazňuje, že jako obtěžování vnímá například i zírání, otírání se, blokování cesty nebo sezení s tak široce rozkročenýma nohama, že se ona osoba dotýká nohy člověka vedle sebe.
Proč to Konsent dělá? Podle výzkumu úřadu vlády z roku 2021 každá třetí žena a každý desátý muž někdy zažili sexuální obtěžování ve veřejné dopravě. Každá čtvrtá cestující se setkala s obnažováním. Znám osobně více žen, které podobné věci v různých intenzitách zažily.
Kampaň tedy jednak upozorňuje na to, co je poměrně běžné, a jednak se pokouší nabízet návody, jak má člověk jednat, když se mu to stane nebo když je toho svědkem. Obecně vzato, pokud jde o skupinu svědků, rada zní nezůstat lhostejný.
Zajímavá - byť lidmi z Konsentu jistě očekávaná - je reakce na anti-obtěžovací kampaň. Část lidí to uráží, část to považuje za zbytečnost, nemalou část akce dráždí a vytáčí. Zřejmě jde o ty, kteří se na druhé, především na ženy, dívají jako na předměty a takové to soft tramvajové porno je neuráží.
Kampaň je kritizována jako všecko "nové", i když na ní vlastně nic nového není. Chovat se v tramvaji ohleduplně nás přece měli naučit rodiče, máme to umět samozřejmě. Ale jako nové to vnímáno je a nové značná část tuzemského občanstva nevítá. Viz třeba drtivou kritiku, která se snesla na plastové lahve s víčky, která nejdou snadno utrhnout a odhodit, tato novota taky pekelně dráždí.
Nejvíc vadí plakát, který se týká zírání, upřeného sledování ženy nebo muže v dopravním prostředku. Zírání vyzývavé, mlsné, chtivé, které sledovanou osobu přivádí do rozpaků, je jí nepříjemné, bývá doprovázeno i nějakými zvuky jako mlaskání, případně tichými lascivními nabídkami.
Na plakátu s mužskýma upřenýma očima čteme: "Zírání je obtěžování. V tramvaji ani jinde o záměrné dotěrné pohledy nikdo nestojí. Jako spolucestující můžeme pomoct třeba odvedením pozornosti…"
Zírat ovšem někteří spoluobčané vnímají jako svoje základní, nezadatelné právo. Ihned se rozjely výhrady typu "A kdo určí, co je zírání?" a "To se nesmím podívat?". Přitom předpokládám, že každý dobře chápe, co se tím "zíráním" myslí.
Jednou z cest, jak zabránit zírání, případně usilovnému svádění pohledem, je zahalování: oděvy jeptišek a řádových bratrů, burka, nikáb, čádor, hidžáb… My jako moderní společnost bychom to měli zvládnout uvnitř, v mysli, nezírat, neočumovat, dát druhému člověku pokoj a prostor.
Vyzývavě oblečená žena "si o to neříká"
Sem samozřejmě patří věta "ona si o to říká", tedy výrok ze světa násilníků, nadsamců, macho mužů. Zvláště v létě mohou být ženy oblečeny minimálně, což je ve třiceti plus snadno pochopitelné. Realita je taková, že vyzývavě oblečená žena "si o to neříká". Ne, ona se chce cítit dobře a podle toho se obléká. Mimochodem, muži v horku chodí klidně svlečeni do půl pasu a je to "normální"; představte si, že by tohle v autobusu udělala žena nebo mladá dívka, jaká směs pohoršení a pocitu, že provokuje, by následovala.
Ve svobodné společnosti má mít každý právo se oblékat, jak uzná za vhodné, jak se mu líbí. A neznamená to, že si "o to říká", ale že jí to / že mu to vyhovuje.
Tenhle "pokrok" je vlastně jen obyčejný návrat ke slušnosti a ohleduplnosti. Progres tkví v tom, že si to vymáhají především osvobozující se ženy, i když se problém v menší míře týká i mužů. Ale jak to osvobozování u nás vypadá, o tom svědčí výše zmíněný průzkum vlády o sexuálním obtěžování v dopravních prostředcích.
Jeden diskutující na síti X napsal: "Jako muž mám těchhle ponižujících kampaní úplně plný zuby. Krávy nasátý na stát skrze státní média školí to poslední, co z mužů zbylo, ale co je nejhorší, lžou. Hele, to, že jste hnusný nebo starý, je váš problém. Mohu vám tady naservírovat deset tisíc žen, které o zírání stojí a dělají pro to maximum. A nejenom v tramvaji, ale i na internetu…" O kousek dál: "Českej muž je vaše ochrana před hijábem, kamenováním nebo vodkou nasáklym Rusákem a bude si zírat na vaše výstřihy, uplý legíny i nohy a žádnej úchyl ho tu nebude z našich daní peskovat."
Pozoruhodné, že někdo může kampaň Konsentu vnímat jako ponižování. V čem koho ponižuje? Vyzývat k úctě ke druhému v MHD snad není nijak ponižující? Velmi rozšířená je i představa, že "deset tisíc žen o zírání stojí a dělají pro to maximum". Pochybuju, že se najde nějaké větší množství žen (případně mužů, které onen debatér automaticky vynechává jako nějakou jinou, jinak charakterizovanou skupinu), které by chtěly být vnímány jako kusy masa, jako předměty, jako kobyly na trhu.
Stejný nesmysl je tvrzení, že český muž funguje jako ochrana před hidžábem. Jsme prostě jiná kultura. Která, pokud se vnímá jako svobodná společnost, by měla unést i hidžáb, pokud ho někdo chce nosit, stejně jako zvládá oděvy jeptišek.
Jako ponížení či zahanbení by spíš mohl člověk vnímat výpovědi jednotlivých žen (muži asi nemají tolik odvahy) na sociálních sítích. Tak třeba novinářka Světlana Witowská na síti X píše: "Zážitky z metra - cizí ruka pod tričkem v tlačenici u dveří, muž onanující přede mnou na sedadle - 2x, to samé na zastávce tramvaje u VŠ koleje, pronásledování po vystoupení z nočního busu… Tolik k cestování MHD. Někdo další, abychom viděli, jak se tu máme?"
Jako ponižující fakt bychom měli vnímat to, že se takto napadených zřejmě často nikdo nezastane. Lidé okolo dělají, že nic nevidí, bojí se zasáhnout, nechtějí se "do toho míchat". Smyslem kampaně Konsentu je mimo jiné i snaha povzbudit svědky takových událostí, aby nezůstali nečinní, lhostejní. Ponižující je vědomí, že jsem nic neudělal, nikoli fakt, že organizace na problém upozorňuje.
Ještě jedna výhrada zaznívá, prý je tohle prkotina a máme jiné, mnohem větší starosti a problémy. Omyl, neúcta k druhému člověku, lhostejnost k sexuálnímu obtěžování, to je náš velký problém.
