Ekologická organizace Greenpeace tlačí na výrobce mobilních telefonů, aby produkovali výrobky, které bude možné opravovat. Situace je neutěšená - mobilní zařízení obvykle vyhazujeme, než bychom ztráceli čas opravou, navíc marně. Plno mobilů se opravit nedá, protože nejsou náhradní díly, chybí návod a zvládl by to jen drahý hi-tech opravář. Nevyplatí se. Znáte to.
Nejen mobily s krátkým poločasem rozpadu, nejen počítače. Vezl jsem do opravy osm let starý fotoaparát, na jediné možné místo, vzdálené deset kilometrů od centra Prahy, a pamatuju si ten nechápavý výraz přijímací techničky: vážně vám to stojí za to? Proč si rovnou nekoupíte nový - lepší?
U elektroniky drží výrobci vyšší karty. Je jen na nich, jak moc bytelné nebo fórové věci udělají, jestli budou opravitelné a dokdy hodlají dodávat součástky. Zákazník se volky nevolky přizpůsobuje - neopravuje, nýbrž nakupuje. A elektroodpadu přibývá. Vrší se uhlíková stopa za novými výrobky a jejich cestou po světě.
Zahnutý displej si vyměníte těžko. A reportáž z opravny deštníků v padesátiletém filmovém týdeníku už působí opravdu archaicky. Není ale důvod, abychom přestali nosit boty k ševci. A na prošoupané kalhoty a prodřené rukávy si nepořídili apartní záplatu od šikovné švadleny. Jednu takovou znám a vždycky se až stydím, když dostanu účet zvící útraty za trochu lepší oběd.
Švédsko od letošního roku snížilo na polovinu DPH z oprav oblečení, obuvi nebo jízdních kol. Chce tím omezit plýtvání a podpořit opravárenskou ekonomiku. Ve které jsou mimo jiné aktivní přistěhovalci ze zemí, kde ještě reflex napovídá rozbitou věc spíš spravit než vyhodit. Výborný nápad - jakkoliv ne pro "prodavačskou" ekonomiku, protože investice do opravy znamená odložený nákup. Když budeme všechno pořád opravovat, obchodníci zkrachují (a proto nám nenapovídají "opravujte", ale "kupte si").
Vyhazování spotřebního zboží není jen otázkou peněz a pohodlí. Ani toho, jak moc nás výrobci - a reklama! - ponoukají k pořizovatelské investici. Klíčovou roli ve výběru nákup vs. oprava hraje nízké společenské uznání péče a údržby.
Opravování znamená jakoby málo, je to "pod naši úroveň". Kdežto obchod s novotou stojí na žebříčku vysoko a my, kromě toho, že ty věci fakt potřebujeme, si skrze něj rádi potvrzujeme osobní status. Jistěže je to klam: protože reklam na novou věc jste viděli tisíce, reklamu na její opravu možná ani jednu. Kontrast vynikne, když si vzpomenete na všechny ty stesky po nedostatkových údržbářích, řemeslnících, všeumělech atd.
Nechuť k opravování je zažraná do mentality jednotlivců, ale pozor, i do společnosti. Věřím, že například stovky odfláknutých oprav silnic - všem dobrým cestářům se omlouvám - souvisí právě s tímto úkazem, nejen s rozpočtem na opravy. Silnici a dálnici je třeba slavně postavit, ó ano. Ale postavené cesty opravovat, to je jakoby něco méněcenného, přistupuje se k tomu neochotně, když není zbytí, zkrátka opruz (nejen pro řidiče). Sláva nikde.
Boj za opravy nevyhraje kampaň ani osvěta, která se pokusí polepšit nešetrné a neekologické myšlení. Nemůže, dokud se ve společenském povědomí nedocení péče o to, co už máme; klidně i na úkor toho, co si pořizujeme. Oba typy investic by měly být v rovnováze. Opravář není méně než dealer. Ano, stát může lidem napovídat jako ve Švédsku, ale dokud nebude opravování úplně normální, nýbrž jen ekologický trend, móda, nic moc se nezmění.
