Vláda se rozhodla vzít 100 milionů korun a rozpůjčovat je mladým lidem na pořízení vlastního bydlení. Jde o sumu pro letošní rok, půjčky mohou být od 50 do 600 tisíc, při průměru kolem 300 tisíc by se dostalo zhruba na 300 rodin. Takže nic závratného, státní rozpočet novinka taky nezruinuje, trh s bydlením to plus mínus nepozná.
Kromě toho, například v Praze byt pro rodinu s dítětem za 600 tisíc asi neexistuje. Strop půjčky je pro některá města a kraje očividně příliš nízký, někdy bude třeba půjčky číslo 2. Dále: soukromé hypotéky jsou stejně dostupné jako ta vládní, tedy relativně dobře, a někdy to vypadá, že kdo ji nemá, ten jako by nebyl. Vůbec nic proti lidem, co se chtějí zodpovědně a perspektivně postarat o své bydlení, ale nová vládní hypotéka jsou spíš vyhozené peníze. Zbytečnost.
Podstatnější než konkrétní parametry nápadu je, co tím vláda říká, jakým směrem míří její vzkaz. Akce jde vstříc falešné představě, že člověk s kvalitním společenským statutem bydlí zásadně ve vlastním, kdežto nájemní bydlení je propojeno s nižším sociálním postavením, nebere se jako něco plnohodnotného, ale jako provizorium.
Tento postoj je v Česku velmi rozšířený a tomu odpovídá i mimořádně vysoký podíl vlastnického bydlení a naopak nízké procento těch, kdo žijí v nájmu. Vlastní byt nebo dům, to je meta, které lidi leckdy podřizují všechno ostatní. Touha Čechů zabezpečit se "vlastní cihlou" nezná mezí, je to mimochodem i jedna z příčin škodlivé suburbanizace, rozšiřování sídel do šířky paneláky a satelity.
Bydlet ve vlastním, vysoce ceněná hodnota. Ale počet obyvatel, kteří na ni dosáhnou, vůbec nesouvisí s životní úrovní a prosperitou v té které zemi. U nás podle sčítání lidu bydlí v nájmu 17,5 procenta domácností, ve Velké Británii nebo ve Francii kolem 40 procent. "Když se zkoumal vztah mezi HDP na hlavu a podílem nájemního bydlení v zemích OECD, zjistilo se, že vztah je skutečně významný, ale naopak, než by většina Čechů asi čekala - čím bohatší země, tím významně větší podíl domácností žije v nájemním bydlení," upozornil sociolog Martin Lux.
Bydlení v nájmu nemá v západní Evropě sociální stigma jako u nás. Stát a municipality ho lépe podporují, podmínky pro nájemníky jsou často příznivější. Je tam také "co" pronajímat, nepoznali takový privatizační hlad. A hlavně: vlastnictví bytu nebo domu není zakořeněnou součástí představy o nezbytném životním standardu jako u nás, jako v případě šálivého "českého snu". Podobně jako zahrada s umělohmotným bazénem. To vše sycené reklamou: takhle to má být, abyste si připadali cenní. (Nájem je pro socky.)
Ať si každý řeší bydlení podle svých představ a možností, do toho nikomu nic není. Ale je záhada, proč se má na českém snu ještě víc podílet vláda, místo toho, aby ho přenechala soukromé sféře. Státní podpora stavebního spoření snad nestačí?
Skoro všichni chtějí bydlet ve svém, i když vlastní bydlení rozhodně není pro všechny. Někdy si ho pořizují lidé, kteří na ně de facto nemají a nejspíš nebudou mít. A málokdo si může celou nemovitost koupit nebo postavit rovnou za své. Stoupá zadlužení. Je otázka, jak moc si v tomto směru žijeme nad poměry. Potenciál realitní, respektive hypoteční bubliny je zřejmý. Proč tomu vláda jde naproti?
"Vláda vytváří podmínky pro další nárůst exekucí, osobních bankrotů a insolvencí. To, že banka někomu neposkytne úvěr, má své důvody. Stát by proto neměl motivovat rodiny k nezodpovědným krokům," komentoval vládní hypotéku analytik společnosti Colosseum František Bostl.
Kromě zatížení obyvatel bytovými půjčkami má hypertrofované bydlení ve vlastním ještě jednu nevýhodu: snižuje sociální mobilitu, překáží častějšímu stěhování za prací nebo jinými životními příležitostmi. Svým způsobem "podvazuje" ekonomiku, v důsledku přispívá k nezaměstnanosti. I to je přece trend, který musí vláda hlídat, a určitě nemá dělat nic, co by ho podporovalo. Ani rozjíždět vlastní hypoteční produkt.
Stát by místo další podpory bydlení ve vlastním měl pracovat především na tom, aby se zlepšila pověst bydlení v nájmu a bylo atraktivnější, jistější, dostupnější.
