Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
11. 4. 2015 14:00

Kultura za 500. O zušlechťování obyvatelstva skrze umění

Ošklivé, zanedbané prostředí se nezkulturní tím, že se do něj vrazí socha. Nefungovalo to za socialismu a nebude ani teď.
Ještě pomník, prosím. (Ilustrační foto z jihu Prahy.)
Ještě pomník, prosím. (Ilustrační foto z jihu Prahy.) | Foto: Ondřej Besperát

Ministerstvo kultury navrhuje, aby povinnou součástí novostaveb s rozpočtem nad 150 milionů bylo i nějaké nové umělecké dílo v ceně alespoň 500 tisíc korun. Pravidlo se má týkat zakázek financovaných minimálně z poloviny z veřejných peněz. Tedy například nových škol, nemocnic, silnic, úřadů. Nebo třeba stanic metra.

Podobně to fungovalo před rokem 1989. (Tehdy se za „veřejné peníze“ stavělo vlastně všechno, nařídit „umění“ nebyl problém). Na památku nám zůstaly stovky soch, mozaik a jiných děl, někdy zoufale budovatelských, jindy zdařilejších i pozoruhodných, dnes zhusta pokrytých rzí nebo drolících se na betonový prach na sídlištích. Nebo už ani to ne.

Jsou to výpovědi o době, která byla ve své podstatě nekulturní až barbarská a podle mnohých „nehezká“ i v původním, tedy estetickém významu toho slova. Viz sešlé tváře měst, normalizační architekturu a styl, neúctu k minulosti a tak dále. Kultura se samozřejmě pěstovala, ale ta oficiální pod dozorem státu ve speciálních k tomu určených truhlících (ano, klidně si je představte jako ty obří betonové květináče). Jinak to za totality ani nebylo možné.

Fenoménem těch let jsou „kulturáky“, často nejnápadnější a nejošklivější budovy v obcích. Typickou ukázkou je kulturní dům v Červeném Hrádku u Plzně, proslavený projevem Miloše Jakeše. Vrcholným dílem byl samozřejmě Palác kultury. Režim měl kultůry plná ústa.

Z téhle logiky vyplýval i přístup ke kultuře jako součásti architektury ve veřejném prostoru. Měla svůj šuplík, zúřadovala se, odfajfkovala. Kultura se vyrobila, mysl občana byla zušlechtěna: tady stůj a tady se koukej, tohle je umění, socialistický člověče!

Taková umělecká díla ve skutečnosti často působila opačně, naruby. Místo toho, aby šedou realitu krášlila, ještě ji umocnila. Místo aby se zaradoval a cítil obohacen, člověk si spíš uvědomil, v jaké mizérii to žije. Většinou si ale neuvědomil nic, neměl důvod, splněná umělecká kvóta na něj vůbec neúčinkovala.

A sochy na sídlištích volají o pomoc dodnes.

Představa, že se ošklivé, zanedbané prostředí dá zkulturnit tím, že se do něj vrazí kus umění, je absolutně pošetilá. Za socialismu i teď, kdykoli. Totéž platí pro lidi, kteří v tom prostředí existují: když jim postavíte sochu, samo o sobě je to nepovznese ani o centimetr. Pokud není dost kultury okolo. V myšlení, chování, jazyce, vztazích a samozřejmě – ale až jako důsledek myšlení! – také v architektuře, urbanismu, stylu. Kultura je podstatou, ne doplňkem.

Nic jako „akulturní“, a tím pádem nepsaným povolením ke hnusotě disponující stavby, ve vyspělé kulturní společnosti neexistuje. Na kultuře záleží vždycky.

Harmonie, duch, potěšení pro oko musí být ve stavbách samotných – anebo v tom, že vůbec nevzniknou, protože si vystačíme s tím, co už je. Ne jen budovat, stavět. Pečovat, starat se, neničit je vysoce kulturní a přitom tolik podceňovaná hodnota. Copak hned umění: občas stačí ve městě trochu uklidit.

A když se krajina zrichtuje dálničním terminálem, je úplně jedno, jestli na něm za těch půl milionu udělají zpívající fontánu. Nepovedené stanice metra žádné umění nevytrhne. Tunel Blanka už teprve ne. Sousoší jaderných energetiků před Temelínem? Něco jako boží muka, ne?!  

Vyčlenění kultury jako zvláštní agendy, od odborných referátů po samostatné ministerstvo, je sice pochopitelné, ale zároveň matoucí, protože nás navyklo chápat kulturu jako něco extra. Oddělit ji jako ve škole počty od tělocviku, brát ji jako něco, co si dopřáváme po práci. Ale ona je – měla by být – úplně ve všem. Není to sůl a pepř na dochucení, ale jídlo samotné.       

Obávám se, že v tomto smyslu se na způsobu uvažování o kultuře změnilo jen málo. Barák se sochou může být lepší než barák bez sochy, bezesporu. Dobře, opatříme si kulturní alibi. A dál?

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Junior Lamparter předčil na MS dospělé sdruženáře, Vytrval byl 22.

Rakušan Johannes Lamparter udržel vedení po skoku a stal se sdruženářským mistrem světa na velkém můstku. Devatenáctiletý Rakušan mezi dospělými triumfoval jen tři týdny po té, co získal juniorský světový titul. Nejlepším českým reprezentantem byl tentokrát Jan Vytrval, který obsadil 22. místo, což je jeho nejlepší umístění na vrcholné akci.

Další zprávy