Jelo se na rychlé kobyle, děti se okrádaly o budoucnost, několikrát se znásilňovalo, také bludařilo, hodně válcovalo. A ještě mnoho dalšího.
Podobně jako jindy, když Poslaneckou sněmovnu schvátily obstrukce, dočkali jsme se i tentokrát demonstrace toho, jak rozsáhlým a barvitým lexikem čeština disponuje. Jinak by to přece ani žádná pořádná obstrukce nebyla. A aby byl kolorit úplný, patří samozřejmě k věci nejen nekonečné exaltované projevy, ale také spacáky a kartáčky na zuby, ideálně fotograficky zdokumentované pro fanoušky na sociálních sítích.
Spektákl je to vždy náramný, republice ale tuze neprospívá. Nepřináší zhola nic, jen během něj zákonodárci marní pracovní dny. Proč to vlastně dělají? Protože je k tomu jednací řád sněmovny, ustavený v 90. letech, doslova pobízí. Pro opozičního lídra není nejhorší pohromou prohra při hlasování, ta se předpokládá, nýbrž hrozba, že bude obviněn z nedostatku kraválu. Tedy z toho, že proti vládním úradkům nezorganizoval nějaké to divadlo. Čas od času nám tak v dolní komoře parlamentu rostou před očima barikády, na nichž pak politici pro své podporovatele sehrávají odtučněnou verzi bitvy na Bílé hoře - ta také skončila porážkou, ale padlé straně nikdo nemohl vyčítat, že udatně nebojovala.
V mezičase však jednadvacáté století vstoupilo už do své třetí dekády a letopočet připomíná, že některé věci přece jen lépe pasují do historie. Třeba ochotnická pimprlová představení.
Ladovská sněmovna
Skoro přesně před rokem se republika ocitla v podobné situaci. Projednávání novely pandemického zákona se tehdy změnilo v demagogický třicetihodinový tyátr. Tato rubrika si při té příležitosti dovolila obstrukce přirovnat k apendixu české sněmovní kultury, který se zanítil, a měl by proto být co nejrychleji odoperován.
Diskusi o změnách jednacího řádu sice poslanci tenkrát opravdu zahájili, záhy se ale ztratila ve svých vlastních labyrintech. Teď tedy ono podebrané slepé politické střevo prasklo a vyvalilo se do břicha české demokracie.
Záminkou k blokování dolní komory se nyní stal vládní záměr snížit mimořádné valorizace penzí. Obstrukce však v tomto případě dávají ještě menší smysl než jindy. Proti sobě teď prostě stojí dva zcela vyhraněné názory, mezi nimiž parlamentní debata nemůže najít žádný kompromis. Vláda Petra Fialy (ODS) z politických důvodů až do prezidentských voleb ignorovala varování expertů, že systém, jakým jsou u nás zvyšovány důchody, je neudržitelný a je třeba jej upravit. Až nyní se to rozhodla udělat kvapem a na samé hraně ústavnosti. Sáhla totiž nejen po retroaktivitě, ale i po takzvaném stavu legislativní nouze, ač celý problém byl zjevný už drahnou dobu.
Opozici by tak úplně stačilo, aby za řečnickým pultíkem vystoupil jeden zástupce ANO a jeden okamurovec, distancovali se za své strany od projednávaného zákona a po jeho schválení vládní většinou věc okamžitě poslali do Brna. K Ústavnímu soudu. Naději na úspěch v této kauze by měli opravdu velkou.
O faktický výsledek při obstrukcích ale skoro nikdy nejde, hlavní je virvál. Probíhá přebor opozičních politiků v tom, kdo zvládne více hodin řečnit. Ti vládní pak vše ještě prodlužují, když ministři využívají svého práva na přednostní vystoupení, aby v lukrativních časech sebrali prostor svým konkurentům.
Ladův obraz Rvačka v hospodě oproti tomu zachycuje ještě celkem přehlednou situaci.
Přeřečnit Castra
Co s tím? Doufat v celosněmovní dohodu na nějaké rozumné regulaci by bylo naivní. Vláda vždy bude chtít stávající liberální jednací řád omezit, opozice bude vždy proti. Tragikomické je, jak se s přesunem do jedněch či druhých řad šmahem proměňují i názory jednotlivých politiků. Například Petr Fiala je nyní pohoršen tím, jak jeho protivníci blokují zákonodárný proces. V roce 2016 ovšem sám nedělal nic jiného, když se s občanskými demokraty snažil zabránit tomu, aby dolní komorou parlamentu prošly paragrafy o elektronické evidenci tržeb.
Podobné je to s Andrejem Babišem (ANO). Coby ministr financí a premiér nadával Poslanecké sněmovně do "žvanírny", která všechno jen zbytečně zdržuje. Nyní už v malostranském Thunovském paláci sám vystoupil s několikahodinovými dadaistickými pásmy. A když zrovna není na pracovišti - což se děje poměrně často - alternují za něj straničtí kolegové.
Ústavní právník Jan Wintr ve své publikaci Proměny parlamentní kultury navrhuje úpravy, které by nás těchto otravností dokázaly uchránit. V první řadě radí odstranit úvodní šavlovačku o to, co vše bude či nebude zařazeno na program jednotlivých sněmovních schůzí.
Nyní do toho může mluvit úplně každý poslanec, bylo by ale podstatně funkčnější, kdyby napříště takové věci dohadovali jen předseda a místopředsedové sněmovny spolu s šéfy poslaneckých klubů. Aby zároveň opozici nehrozilo válcování, mohla by získat garanci určitého počtu bodů, které smí navrhnout.
Pak by měla přijít na paškál také častá snaha poslanců o překonání Fidela Castra v délce zcela bezobsažného řečnění. Jakoukoli myšlenku lze zformulovat během 20 minut, pokud se to nedaří, je důvod prostý - projev žádnou nemá. A za své by konečně mělo vzít i přednostní právo spousty řečníků kdykoliv se postavit do záře televizních kamer a nekonečně dlouho před nimi míchat slovní salát.
Kdo by se proti tak racionálním úpravám stavěl, nechť je za trest donucen poslouchat kompletní záznam z aktuálního projednávání novely zákona o valorizací penzí.
Bylo toho dost
Dobře promyšlená úprava jednacího řádu sněmovny by nebyla žádným útokem na svobodu. Důkazem budiž fakt, že v okolních zemích fungují podstatně striktnější regule, aniž by to vytvářelo demokratický deficit.
Navíc v českém dvoukomorovém parlamentu se přece s výjimkou státního rozpočtu žádná norma neřeší jen jednou. Vždy o ní krom poslanců rokují ještě senátoři vybavení právem vrátit ji případně znovu do sněmovny k dalšímu projednávání.
S takto nastaveným legislativním procesem dnes už opravdu nemá smysl dál zůstávat u jednacího řádu, který je extrémně liberální z čistě historických důvodů. Když v devadesátých letech vznikal, dbal především na to, aby po komunistických dekádách dopřál zákonodárcům co největší svobodu mluvit. Ve své době to jistě mělo opodstatnění. Jenže nyní to opakovaně produkuje již jen bloky, kvůli nimž padají každé volební období pod stůl dlouhé řady zákonů, protože poslanci svůj čas a energii věnují raději obstrukčním hereckým etudám.
