Modernita? Svět se zvenčí komplikuje, zašmodrchává, pro jednotlivce však to šmodrchání může znamenat opak, rozmotání, úlevu, svobodu, nalezení sebe sama, své pravé podstaty. Příklad? Ministerstvo spravedlnosti vbrzku předloží zákon pro transsexuály, normu, která umožní úřední změnu pohlaví ještě před chirurgickým zákrokem a od dvanácti let.
Jak by to probíhalo? Trans osobám by k úřední změně pohlaví stačilo potvrzení od sexuologa, že trpí poruchou genderové identity. S nálezem by pak zašly na matriku, kde by požádaly o úřední změnu pohlaví. Znamenalo by to pro ně veliké, zásadní zjednodušení. Dnes musí "tranďák" (transgender muž nebo žena) nejprve podstoupit chirurgický zákrok, až pak smí žádat o úřední změnu pohlaví. Přitom fyzický proces přeměny trvá měsíce až roky, zatímco uvnitř, ve svém vědomí, ten člověk dávno ví, že je někým jiným, a chce to veřejně potvrdit.
Nepodstoupil jsem ten proces, nezměnil jsem si pohlaví a jistě si nedovedu představit, co žena či muž, dívka či chlapec prožívají, když začnou pochybovat o své sexuální identitě a když si časem uvědomí, že dejme tomu jejich ženská duše je jakýmsi podivným omylem "zakleta" v mužském těle či naopak. Jen tuším a mnohokrát jsem slyšel a četl, jak těžkým obdobím ti lidé procházejí, jak trpí a že ta zátěž může vést až k myšlenkám na sebevraždu.
Přitom ono vysoce moderní právo na změnu pohlaví je zároveň přesně to, co lidi lpící na nezměně, tradici, na povinném, trvalém "zakletí" do těla, v němž jsme se narodili, odsuzují, proti čemu brojí a prohlašují to klidně za hřích (vždyť jak nás Bůh stvořil, tak máme zůstat). Podobně se to má s posuny okolo homosexuality a s vášnivým odmítáním homosexuálních svazků jako manželství, nemohou mít přece děti! Je to nepřirozené! Z takových postojů vycházel třeba monsignore Piťha ve svém dnes již (neblaze) proslaveném kázání v Chrámu svatého Víta.
Podobné je to i s celou řadou dalších modernit, mezi něž patří kupříkladu politická korektnost, jež vede k hlubšímu ohledu vůči druhým, všelijak poškozeným, či vůči menšinám a lidem různým způsobem jiným. I ta je dnes prohlašována za chybu, za malér, ne-li rovnou za hřích.
Touha couvnout do lhostejné pohodlnosti
Jako bychom se dopředu, ke slušnější a šťastnější společnosti, posunuli příliš rychle a část společnosti by se najednou ráda vrátila do toho pohodlí neměnnosti, do starých zvyků a do lhostejnosti k jedincům, kteří prožívají svoje tiché strašlivé vnitřní boje a bolesti, s nimiž dnes už (konečně) mohou vyjít na veřejnost, podělit se, požádat o pochopení, jehož se jim po staletí nedostávalo.
Zpět k transsexuálům. Návrh logické změny, kdy člověka chirurgové nemusí "přešít", a přece stát uzná, že má jiné pohlaví, nelze bagatelizovat. Jako dráždivý červený hadr obsahuje kupříkladu možnost, aby o změnu požádalo dítě od dvanácti let (přičemž až do patnácti let by s ní museli souhlasit rodiče).
Tohle se jistě stane kamenem úrazu: kdejaký kluk či holka si budou chtít měnit pohlaví atd. Nesmysl. Jednak ta věc bude i nadále složitá a vázaná na potvrzení sexuologa a za druhé přece právě toto je věk, kdy si dítě začíná uvědomovat svoji identitu, přemýšlet o ní, může začít trpět oním zakletím právě v tom nejcitlivějším, osobnost formujícím období.
A jistě, v tuto dobu to není jen jeho věc, je závislé na rodičích, na nich tu až fatálně záleží, nejde zdaleka jen o úřední souhlas, ale o mnohem víc, o pochopení, o to, aby dítě, které pochybuje o své sexuální realitě, našlo u mámy a táty a babičky a dědečka a sourozenců a příbuzných a přátel oporu.
Přitom do oné modernity bohužel mnohdy také patří, že se mu opory nedostává, že žije jaksi mimo rodinu, rodina, domov, je jen krmelec, stáj, nic víc. To je pak problém, ne homosexuální manželství, ale rodičovská lhostejnost (nemám čas, sorry, mám toho moc, chceš přece jíst a mít se fajn, tak neotravuj).
Jistě, zní velmi zvláštně, že by dvanáctileté dítě mohlo žádat o změnu genderu. Ale když pak mluvíte s lidmi, kteří si transsexuálním procesem prošli, slyšíte, že někdy okolo dvanácti začali o své identitě (i když ji asi nenazývali identitou) přemýšlet a že často už jako děti trpěli, roky trpěli, roky se v tom brodili často bez podpory okolí, nebo dokonce za hlubokého, odsuzujícího nepochopení okolí.
Velkou předností návrhu, se kterým přišel ještě ministr Pelikán (ANO) a nynější ministr spravedlnosti Kněžínek v něm bude pokračovat, je právě fakt, že stát tyto lidi slyší, že i netranssexuální většina může chápat: je tu zákon, není to nějaká blbost, rozmar, je to legální.
Důležité připomenutí: tahle změna neohrožuje lidi, kteří podobné trauma neprožívají, neohrožuje "klasickou rodinu", naopak jejím neklasickým členům pomáhá. Je podivuhodná, představuje cosi jako "vítězství ducha nad hmotou", či duše nad tělem, masem a kostmi. Neobvyklý jev v době, kdy jde nejvíc o zdání, marketing, o to, jak věci a lidé vypadají, ne co obsahují, jací jsou. Najednou tu vnitřní obsah, cítění, naladění, vědomí převládá nad vnějškovou svazující fyzickou daností.
A jistě, tento moderní posun bude kritizován a vydáván za "ohavnost" lidmi, kteří nic podobného neprožili (nebo něco podobného skrývají), kteří chápou tělo jako vězení a je jim fuk, že někdo má být žalářován celý život, a budou volat po nezměně a po couvnutí.
Omyl, tahle změna je osvobozující a v tomto smyslu hluboce křesťanská. Doufejme, že co nejrychleji projde, Pelikánovi i Kněžínkovi patří dík.