reklama
 
 

Odchodem Británie oslabí nejen EU, ale i NATO. Pro střední Evropu to není dobrá zpráva

25. 6. 2016 17:30
Eurozóna bude v pokušení stále méně brát ohledy na ty země, které jsou součástí společného trhu, ale nemají společnou měnu. Tedy i na Česko.

Výsledek britského referenda nechává málokoho v klidu. Doba jistot – možná falešných - je pryč. I ti, kteří britský odchod bagatelizují jako „neudálost“, v nastalé situaci vidí příležitost, například vyjednat si výjimky z dosavadních závazků. O podmínkách vystoupení Velké Británie z EU se bude dlouze vyjednávat. Pro firmy i jednotlivce, kteří s Brity spolupracují, se otevírá doba nejistoty.

Vyjednávání bude vyžadovat nemalou kapacitu evropských i národních institucí, které pak nebudou mít tolik času věnovat se běžnému fungování. Jaký manévrovací prostor má Česko? Co můžeme ztratit a čeho dosáhnout? Jsem toho názoru, že nehrajeme se silnými kartami.

Už ve chvíli, kdy premiér David Cameron vyhlásil slíbené referendum o setrvání Velké Británie v Evropské unii, bylo jasné, že ať dopadne jakkoliv, Evropa nebude jako dřív. V pátek ráno jsme se probudili do Evropy jiné. Rozhodnutí o odchodu znamená historický obrat. Skončila doba, kdy se do klubu jen hlásili noví zájemci. Atmosféra se změnila. Mimochodem, jaké asi mohou být pocity čekatelů, když vidí důležitého člena klubu odcházet? A v EU se ozývají další hlasy navrhující Británii v odchodu následovat.

Bezprostřední dopad na český život nemusí být v nejbližší době viditelný. Není ani jisté, jak dlouho bude výsledek britského hlasování rezonovat na finančních trzích, ani zda opravdu rozpoutá dominový efekt na politické scéně v dalších evropských zemích.

V dlouhodobém horizontu však nejsou důsledky odchodu Velké Británie pro evropskou integraci vůbec zanedbatelné. V bezpečnostní oblasti přestane být Velká Británie svorníkem mezi USA a EU. Evropská unie ztratí jedno ze dvou křesel stálých členů v Bezpečnostní radě OSN. A jednu ze dvou nejsilnějších armád.

Nedá se vyloučit, že příští britská vláda povolí ve snaze navýšit obranný rozpočet v souladu se závazky v rámci Severoatlantické aliance. Nenechme se mýlit: oslabí-li se po odchodu Velké Británie Evropská unie, oslabí se i NATO. To pro nás ve střední Evropě není dobrá zpráva.

Česko toho moc neovlivní

Jisté je, že na kontinentě se změní mocenské poměry a Česká republika nebude mít příliš možností to ovlivňovat. Za dvanáct let v EU jsme si nevytvořili dobrou vyjednávací pozici. Bez ohledu na to, kdo byl za tu dobu ve vládě či na Hradě, byl dojem z českých postojů minimálně rozpačitý. Nepodařilo se přesvědčivě ukázat, v čem spočívá český přínos společnému evropskému projektu, jak a čím Evropu „osladíme“.

Odhodlání posílit společnou energetickou politiku či dokončit společný trh, které byly ve štítu českého předsednictví v roce 2009, ztratily věrohodnost po pádu vlády uprostřed předsednictví. Ve vnějších vztazích EU k sousedním zemím na západním Balkáně a ve východní Evropě jsme postupně ztratili iniciativu a český přínos není patrný.

Společnou měnu až na čestné výjimky chápeme jako čistě ekonomický projekt. Je sice v pořádku zvažovat pečlivě ekonomické přínosy a náklady, ale strategické argumenty, které převážily v rozhodování baltských zemí a Slovenska, jsme hrdě nechali stranou. Když se v důsledku ekonomické a finanční krize před několika lety dostalo euro pod silný tlak, tak jsme si mnuli ruce, jak jsme mazaně zůstali stranou a nemusíme nést náklady na jeho stabilizaci.

Velká Británie byla dosud jako důležité finanční centrum silnou protiváhou tendencí uvnitř Unie podřídit pravidla společného trhu pouze zájmům eurozóny. Dnes však bude eurozóna v pokušení stále méně brát ohledy na ty země, které jsou součástí společného trhu, ale nemají společnou měnu. A někteří u nás dokonce požadují, abychom se konečně zbavili závazku přijmout společnou měnu. Dřívější silná vyjádření prezidenta eurofederalisty ve prospěch společné měny se jaksi vytratila tváří tvář klesající podpoře veřejného mínění…

Podpora další integrace zůstala v rovině deklarací o společné armádě či u symbolického vyvěšení unijní vlajky na Hradě.

Význam Německa poroste

Když se zeptáte, jaké renomé mají u evropských partnerů Češi, dozvíte se, že „často říkají ne, ale málokdy sami něco navrhnou“. Poslední kapkou dotvářející obraz Čechů jako nekonstruktivních kverulantů byl postoj k migrační krizi. Není sporu o to, že horkou jehlou šitý návrh na přerozdělení uprchlíků byl špatný a navíc prakticky nefunkční, takže s ním nebylo možno souhlasit.

Diplomacii ovšem neprospívá špatné nápady jen suše odmítnout; vhodné je přijít s vlastními a lepšími. Ale to my málokdy umíme. Přitom by stačilo ono cimrmanovské „a co kdybyste to zkusili raději takhle?“

Odchodem Británie pro nás, ať chceme nebo nechceme, vzrůstá význam Německa. Problém české politiky tkví v tom, že objektivní geografickou a ekonomickou blízkost sousedícího Německa vnímá více jako problém než jako příležitost a potenciální výhodu.

Nečekají nás klidné časy, ale neměli bychom ztrácet hlavu. Klíčem k naší zahraniční politice tak zůstává spolupráce s našimi sousedy a zájem na dobrém fungování EU a NATO jakožto dvou pilířů naší bezpečnosti. Společným zájmem členů Evropské unie je, aby se v ní občané členských států cítili doma, aby poskytovala základní bezpečnostní a právní garance a lepší ochranu vůči vnějším šokům, než mohou poskytnou jednotlivé státy.

A když při cestě za tímto cílem někdy ztratíme orientaci a mnozí spolucestující nadávají, není vůbec ostuda se trochu vrátit a společně rozmyslet, jak dál. Doufám, že Česká republika k takovému rozvažování o společné evropské budoucnosti přispěje něčím víc než seznamem parciálních požadavků a nároků.

autor: Jiří Schneider | 25. 6. 2016 17:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama