Skoro jsme na to všechno už zapomněli, takže je možná dobře, když nám to připomene někdo jiný než historik: Komunisté, kteří ovládali tuto zemi do roku 1989, nepohodlné lidi násilím nebo pod pohrůžkou vyháněli z domova a sebrali jim při tom veškerý majetek. Z domova znamená v tomto případě na druhou stranu železné opony, přičemž na té původní zůstali blízcí, přátelé a známí. Kdo to nezažil, představit si to nedovede.
Tentokrát nám tuhle drastickou kapitolu českých dějin připomněl Městský soud v Praze, který rozhodl, že signatář Charty 77 Petr Hanzlík nedostane náhradu škody, která mu vznikla, když ho všemocná tajná policie vypudila v roce 1982 do Rakouska v rámci akce s krycím názvem Asanace. Hanzlík požadoval především odškodnění za to, že tehdy musel prodat pod tlakem svůj dům za nízkou cenu, a také náhradu za ušlý důchod: jeho současný důchod činí 3500 korun.
Jenže má několikanásobnou smůlu: podle soudu stát nemůže za to, že Hanzlík prodal nemovitost pod cenou. Navíc je jeho nárok promlčený a také prý měl volit jiný postup… Prostě nedostane nic a basta.
Podívejme se na to postupně: soud údajně tvrdí, že mezi vznikem škody a činností státu neexistuje příčinná souvislost. Člověk se tomu zdráhá uvěřit, ale pokud tohle opravdu zaznělo, nejde jen o selhání této instituce, ale vůbec celého vzdělávacího systému: každý by měl vědět, že před rokem 1989 příčinná souvislost existovala mezi činností státu a čímkoli dalším (proto termín totalita). Stát řízený jednou stranou (komunistickou) řídil všechno a rozhodoval o všem - většina to samozřejmě akceptovala, odpůrců bylo jen pár a ti, kteří nebyli tolik na očích západním médiím, to měli opravdu těžké: takový Pavel Wonka se v režii StB měl také vystěhovat na Západ, ale už to nestihl: zemřel ve vězení v pětatřiceti letech. Samozřejmě že to vězení bylo nezákonné a nebyl to omyl jedné soudkyně: Wonka byl uvězněn a nakonec i poslán na věčnost spolupůsobením řady státních orgánů (a funkcionářů), které postupovaly ve shodě. Stejně tomu bylo v případě disidentů posílaných na Západ, kteří podlehli výhrůžkám, toužili po svobodném životě nebo jen doma nechtěli riskovat ohrožení rodiny. Strach ovládal všechny, dokud člověk nepřekročil hranici do svobodného světa, nebyl si jistý ničím. A samozřejmě kdo kývl na nabídku Státní bezpečnosti, hrál podle jejích not. Dovedete si představit, jak všemocnému důstojníkovi StB říkáte: "Nepočkají s tou Asanací, až budu mít na dům lepšího kupce?"
Rozsudek říká, že nárok je promlčen: možná má pravdu, vyhnanec se obrátil k soudu až v roce 2007, kdy podle verdiktu uběhly všechny lhůty. Ale nejsme opět svědky dvojího přístupu, kdy stát může vše, a občan nikoli? Protože soudům trvalo více než celé desetiletí, než to zjistily: není to také porušení lhůt svého druhu?
Soud také řekl, že Petr Hanzlík se měl domáhat vyššího důchodu jiným způsobem - ve správním řízení. Opravdu na tuto radu musel důchodce čekat přes deset let? Copak není zájmem státu a jeho orgánů, aby chyby minulosti byly napraveny, a pokud přetrvává nespravedlnost, aby byla zjednána náprava?
Někdo řekne: ten pán si užíval v bohatém Rakousku, my jsme tady trpěli a stáli fronty na banány a toaletní papír. Jenže ten pán není emigrant, který odešel do ciziny z vlastního rozhodnutí, byl k němu donucen vydíráním: to je velký rozdíl. Mělo by být zájmem jeho vlasti, aby pokud se do ní vrátí, žil slušně jako ostatní, kteří vyhnáni nebyli. Dorovnání důchodu třeba na úroveň průměru by mohlo být samozřejmostí: ostatně byl by to jen zlomek výdajů, které stát na důchodech vyplácel a vyplácí bývalým důstojníkům StB a zaměstnancům komunistického ministerstva vnitra, tak v čem je ten problém?
V rámci akce Asanace byly vyhnány stovky osob, někteří zůstali v cizině, někteří zemřeli, někteří dostávají důchod ze země, která se jich ujala. Je docela pravděpodobné, že pan Hanzlík udělal "chybu" - kdyby byl zůstal v Rakousku a nevrátil se bezprostředně po listopadu, měl by se po materiální stránce lépe. Jenže: opravdu chceme, aby tito lidé litovali toho, že se vrátili domů?
Neukazuje příběh Petra Hanzlíka, jak mechanicky přistupujeme k osudům obětí totalitního státu? Nebo je to tak, že těmi oběťmi jsme byli tehdy úplně všichni? A nebyli ti, kteří žili za oponou v Československu po celou dobu, na tom ještě hůře?
Jenže ti, kteří byli tehdy vyháněni, byli podle určitého klíče vybíráni a zpravidla proti tomu režimu působili; svým způsobem tak bojovali za naši dnešní svobodu. Hanzlíkova československá předlistopadová stopa navíc končí v roce 1982, kdo si dnes vzpomene, jaká atmosféra v té době vládla, jaká bezvýchodnost a apatie? Krátce předtím v sousedním Polsku zavládl výjimečný stav, do ulic napochodovali vojáci a další vlna strachu se přelila i do sousedních zemí včetně Československa.
Možná by nebylo špatné, kdyby pana Hanzlíka zaměstnala nějaká nadace a za menší příspěvek k důchodu o tom vyprávěl. Školákům, studentům i dospělým: důležitým státním úředníkům, soudkyním, soudcům a všem ostatním, kteří dnes rozhodují ve jménu státu, který se kdysi choval tak hanebně.
