Co má společného režisér Lars von Trier s Pilou Pasák z Plané nad Lužnicí? O tom je následující článek.
Zmatení pojmů není specificky česká disciplína. Pokud nejde o boj s domnělou politickou korektností. Tam je naopak národní svéráz značný.
Strašidlo politické korektnosti sem totiž v podstatě ještě ani nedorazilo. Ti, kdo s ním bojují, ve skutečnosti řešívají docela obyčejnou zdvořilost. Jejich nepřítelem je sama korektnost, jen bez - pro někoho pejorativního - přívlastku politická.
Neříkat muslimům "muslimáci" je politicky korektní - ale hlavně zdvořilé. Asi jako pochválit mamince nedělní oběd.
Nebo jako nezastávat se - ani z legrace - Hitlera (viz von Trier) a nepoužívat smyslně pózující ženy v reklamě na "řezivo" (viz pila z Plané n. L.). Oboje není v jádru ani korektní, ani slušné. Rozdíl, ale velký, je jen v soudobé míře společenské nepřijatelnosti.
Svatá nekorektnost
Jenže slovo "korektní", natož "politicky korektní", ve zmatení pojmů znamená spíš přehnaně korektní, korektní z donucení nebo nespravedlivý. A tomu je třeba se vzepřít, rozumí se zároveň.
Proto je v módě být naopak (politicky) nekorektní, nebo se tak alespoň stylizovat. Čím dál víc lidí si na tom zakládá. Má to být výraz ryzí svobody ducha a slova.
A dává jim to pocit převahy, dokonce možná pocit "poslání": právě oni, a ne ti, co se korektně přetvařují, přece říkají "pravdu" o Bruselu, o menšinách a cizincích, o ženských... (A taky o chlapech, i když to se rozumí jaksi samo sebou, protože správné nekorektní vidění světa je obvykle mužskou záležitostí.)
Je to ovšem omyl, a navíc ošklivý.
10:1 pro pilu
Úspěšně tlumočit, co to vůbec je sexistická reklama, se za takových okolností podobá přednášce z teorie relativity. Co se jednomu zdá nehorázné a pobuřující, jinému přijde jako "pravdivý" obrázek.
Pila Pasák to na svém Facebooku vystihla: "Naše billboardy jednoho pohorší a deset lidí potěší." Vůbec bych se tomu poměru nedivil. Holka omotaná kolem kapoty na autosalonu nebo položená do reklamy na umělý trávník víceméně odpovídá společenské konvenci. "Divní" jsou naopak ti, kteří se z toho snaží udělat "problém". Třeba tím, že pořádají anketu o nejhnusnější reklamu, bohužel pod hodně sporným názvem Sexistické prasátečko.
Kdo "nemá nic důležitějšího na práci", je okamžitě podezřelý. Kazí legraci, "které přece všichni rozumíme.".
Menšiny: sexista, feminista, a něco mezi
Tomáš Halík se v knize Divadlo pro anděly rozčiluje nad tím, jak mu americká lektorka chtěla "přechylovat" Boha a střídat u něj zájmena jeho a její . Nazývá to orwellovským newspeakem feministických překladů a hovoří o mozcích, vymytých ideologickým školením "gender studies".
Ó je, tohle je teprve srážka s politickou korektností! Tomu rozumíme, takový boj s hloupostí má smysl.
Amerika na tom bývala, když zůstaneme u sexistické reklamy, ještě hůř, než jsme my teď. Jako by federálním kreativcem býval Ladislav Bátora nebo někdo z časopisu Maxim.
Na mužský šovinismus pak reagoval opačný extrém, přepjatý feminismus a politická arcikorektnost. Toho jsme zatím ušetřeni a sexistické prasátečko je jen volání na poušti.
Českým problémem není přehnaná korektnost a nezasloužené ohledy k menšinám. Je to naopak - schází ohleduplnost a empatie, přebývá obhroublosti, nejen ve veřejném jazyce. (Třeba když někdo na dlouhá léta zapíchá do krajiny třicetimetrové reklamy ve tvaru orla. To je vulgární.)
Nejde o obranu "práv menšin", natož žen (ženy kromě toho nejsou menšina). Nejmenší menšinou je přece člověk. Kterému se něco příčí, něco ho ponižuje. Sexisté a sexistky, feministé a feministky, a hlavně něco mezi. Zmatení pojmů vrcholí.
