První milník civilizačního pokroku v ulicích Prahy se datuje do roku 1999. Tehdy bylo cestujícím po mnoha letech znovu dovoleno něco, co je dnes samozřejmé, ale tehdy bylo nepředstavitelné: nastupovat do autobusů MHD také předními dveřmi.
Druhý bod zlomu nastává právě teď – od 1. července se ruší parkoviště osobních automobilů na Malostranském náměstí.
Važme si, že můžeme být u toho. Město je k obyvatelům o fous přátelštější, kvalita života o dílek stoupá.
V obou případech bylo odvoláno něco, co se zdálo být zavedeno na věčné časy. Čemu se většina přizpůsobila, ačkoli ve skutečnosti šlo o její šikanu. Vyspělá společnost se pozná mimo jiné podle toho, že se v ní tohle neděje a že si na to nezvyká.
Konec malostranského parkoviště je změnou z privátního (podnikání, parkování) na veřejné. Veřejné prostranství, doufejme, nabude svého původního významu. To je postup, který by prospěl celému centru metropole. Příliš mnoho veřejného, společného tu bylo privatizováno, dokonce i výhled na Pražský hrad z nábřeží zakryla restaurační loď. Těžba starého města turistickým ruchem přesahuje vkus i míru. Vizuál Královské cesty a okolí = kýč kýčů.
Komerce (už předtím také neutěšený stav domů, které se musely opravit) od 90. let vytěsnila z historického jádra podstatnou část původního domorodého obyvatelstva. Od té doby se dokola mluví o „oživení“, které se ale zhusta zaměňuje s akusticky i vizuálně uřvanými atrakcemi, koncerty na Staroměstském náměstí, závody horských kol a podobně. To je jen druhá strana jedné a té samé mince – města duchů.
Skutečné oživení nespočívá v tom, že se do ulic narvou další a další „akce“. Město, kde to žije, se pozná jinak. Ne podle počtu stánků s trdelníkem a voskových figurín. Musí tam být místní lidé a jejich životní rytmus. Musí být autentické, ne nakašírované. Nechodí se na něj „podívat“, ale bydlí a žije se v něm.
Oživovat Prahu skrze nová placená turistická lákadla je absurdní. Poslední příklad:
Nápad Prahy 5, aby na Hořejším nábřeží investor vztyčil šedesátimetrové Prague Wheel, otáčivé kolo – jak říká starosta – londýnského typu, bohužel není apríl.
Chceme to tam oživit, zní z radnice. Kýžené „pozvednutí atraktivity“ se dá plánovat všelijak, ale vždycky je dobré říct, komu má příslušné místo atraktivní připadat. Jestli provozovatelům kola a jejich byznysplánu, podnikatelům v cestovním ruchu a turistům na okružní jízdě, anebo obyvatelům Prahy. Kdo to místo trochu znáte, určitě dáte radnici za pravdu – nic lepšího než postavit tam ruské kolo vysoké jako Petřínská rozhledna se s ním prostě udělat nedá…
O kus dál po proudu Vltavy už oživeno je. Praha 1 řeší dopravní zácpu lodí u Karlova mostu. Chce postavit nové zdymadlo, protože plavební komora Praha-Smíchov je kvůli intenzivní vyhlídkové plavbě nejvytíženější ve střední Evropě. Typické uvažování: místo toho, aby se radnice při pohledu na řeku zasekanou turistickými parníčky zamyslela, jestli toho není příliš a neměla by nastoupit restrikce, zamyslí se nad tím, že investuje peníze (zčásti evropské), aby turistický ruch a byznys pumpovala. (Za průjezd komorou se neplatí.)
Nic proti turistům. Ale přetížené centrum Prahy dospělo do nemilé situace, kdy se organizovaný, masový turismus stává soupeřem lidí, kteří tu žijí. Město s tím může něco dělat – měnit soukromé na veřejné, zvát k používání města jeho obyvatele, nepřibírat do něj samoúčelné atrakce. Praha je dávno atraktivní dost. Kolotoče patří na Výstaviště, kdo chce zažít lunapark, zajede si tam.
