V sobotu přijel papež František na řecký ostrov Lesbos. Navštívil uprchlický tábor, přiletěl za uprchlíky, kvůli uprchlíkům. Ti utekli ze svých zemí, někteří před válkou. Papež na Lesbu spolu s představiteli pravoslaví podepsal společné prohlášení. Vyzývá k ochraně lidských životů a k soucitu s uprchlíky. Samozřejmost? Dnes ne.
František Evropanům nabídl opačný hlas. Čím dál víc totiž vnímáme uprchlíky jako „náš problém“. Díky tomu máme tendenci zapomínat, přehlížet, nevnímat, že existuje taky „jejich problém“, jejich bída, jejich nejistota, jejich urputná snaha buď se zachránit, nebo jít za lepším.
„Uvidíme mnoho lidí, kteří trpí, kteří nevědí, kam jít, a kteří musí utíkat. Navštívíme také hřbitov, kterým je moře. Tolik lidí v něm zahynulo.“ To papež František řekl na palubě, když letěl do Řecka.
Nemluvil o sobě, o svých obavách, o obavách Evropy. Takových slov kolem sebe slyšíme tuny. Jsme zcela přirozeně orientováni na sebe. Jsme dokonce vychováváni, abychom mysleli na sebe. Papež je jiný, vede své posluchače k tomu, aby ze sebe vyhlédli, vykoukli ven. Opakuje přitom jen to, co víme, že „mnoho lidí trpí“ a „moře je hrob“. Připomíná však, že nejsme sami, kdo má obavy, kdo se bojí.
Návštěva Františka v Řecku byla náhlá, údajně ji dohodli během týdne. Řecko je převážně pravoslavné, papeže pozvala tamní východní církev. Prohlášení s ním podepsali také konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. (tedy jakýsi papež pravoslaví) a hlava řecké pravoslavné církve arcibiskup aténský Hieronymos II.
Na konci v textu stojí: „Naše dnešní setkání chce dodat odvahu a naději těm, kdo hledají útočiště, i všem těm, kdo je přijímají a pomáhají jim. Vybízíme mezinárodní společenství, aby uznalo ochranu lidských životů za prioritu a na všech úrovních podporovalo integrační postupy, zahrnující všechny náboženské komunity.“ (František se znovu zastal muslimů, on by spíš řekl „bratrů muslimů“.)
Člověk s velkým srdcem, klobouk dolů
Všimněme si, papež se sebral a letěl na Lesbos. Nepochybně musel překopat svůj nabitý program, mnohé zrušit, změnit priority. Cestoval tam, kde to hoří. V tom se liší od našich politiků. Kdo z nich jel na Lesbos nebo do tábora v Idomeni? Byl tam prezident Zeman? Byl se tam podívat ministr vnitra Chovanec? Zamířil tam premiér Sobotka?
Ale pravda, co by tam tihle lidé dělali? Trmáceli by se na Lesbos říct uprchlíkům Zemanovu větu „Nikdo vás nezval“? Nebo českou národní mantru „kvóty nechceme“? Nebo to, že se kvůli kvótám „klidně budeme s Bruselem soudit“?
Papež na Lesbu mezinárodnímu společenství necpal svoje řešení. Jen prosil, abychom my všichni nezapomínali: uprchlíci umírají v moři, žijí v hluboké nejistotě, hledají pomoc, mnohdy nemají nic a jsou nám vydáni na milost a nemilost. Na to nezapomínejme, protože soucit, solidarita, ochrana života patří mezi evropské hodnoty.
Co udělal papež, ale může udělat každý politik. Malý příklad. V sobotu 9. dubna navštívil slovenský prezident Andrej Kiska Košice, nechvalně známé sídliště Luník IX, kde je největší hustota romského obyvatelstva na Slovensku. Vlasta Miskovicova na Kiskově Facebooku návštěvu komentovala: „Ještě nikdy v životě jsem neviděla, aby prezident podával ruku Romům, tak to je bomba. Prostě je to člověk s velkým srdcem, na něj nemá žádný prezident. Klobouk dolů.“
Luník IX je vnímán jako slovenské peklo, místo, kam se nechodí. Kiska se tam vydal a žádné velké body u Slováků touhle návštěvou nenažene. Spíš naopak. Na svém Facebooku napsal: „Romové na Luníku IX nemají školku pro děti zadarmo. A je plná. Ničeho, co je zadarmo, si lidé neváží. Je to správný přístup. Maminky, které neměly finance na to, aby školku zaplatily, dostaly možnost si školné odpracovat a využívají toho.“
Papež a Kiska předvádějí, že to jde i jinak. Že politici (František je také politik, i když zdůraznil, že jeho cesta na Lesbos není politickým aktem) nemusejí podporovat pohrdání, rozdmychávat nenávist, že nás mohou natáčet jiným směrem. Což je nesmírně cenné.
