Česko je 18. nejšťastnější zemí světa. Alespoň podle dat, která zveřejnil Gallupův institut. Výzkumníci posuzovali šest základních faktorů: příjem jednotlivce, zdraví populace, svobodu dělat klíčová životní rozhodnutí, možnost obdarovat druhé, míru korupce a také vědomí, že se člověk má na koho spolehnout.
Nahlíženo pod tímto zorným úhlem, skončila republika 18. z celkem 137 zemí. Patříme mezi nejšťastnější státy světa. - Myslíme si to? Uvědomujeme si to? Data byla sbírána během tří uplynulých let. Tedy v době, kdy jsme zažili pandemii covidu a kdy začala ruská agrese vůči Ukrajině - dvě největší rány do našeho celkem poklidného, spořádaného, středoevropského žití.
Nemá smysl rozebírat jednotlivé kategorie, z nichž žebříček vychází. Jde o velmi obecná, jistě v lecčems diskutabilní měřítka. Když se člověk baví s lidmi, když sleduje sociální sítě a média, když vidí výrony nespokojenosti, jakým byla třeba poslední protivládní demonstrace v Praze; když poslouchá hovory v tramvaji, ve vlaku, v hospodě, neřekl by, že žije ve spokojené zemi. Když sleduje, jak se zhoršilo mentální zdraví dětí a mladých lidí, s jakými úzkostmi a bolestmi se potýkají, má skoro opačný pocit.
Jak si to tedy vysvětlit? Jak se vyrovnat s faktem, že jsme šťastná země? Ano, jak se s tím vyrovnat, protože ono to české nátuře spíš překáží, nevyhovuje. Vsadím se, že naše 18. místo ze 137 dokonce mnoho lidí rozčilí a budou křičet: "To je blbost, lež!".
A celý ten výsledek se ještě zkomplikuje, když zjistíte, že pocit štěstí vzrostl jak v Rusku, tak na Ukrajině. Rusko si polepšilo o deset příček na 70. místo a ničená Ukrajina poskočila z 98. pozice na 92.
U země, která se brání to raport o štěstí vysvětluje takto: "Navzdory utrpení a škodám, jaké Ukrajina zažívá, posouzení kvality života bylo loni lepší než v roce 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský Krym." Ukrajinci najednou získali jasný smysl existence, ubránit zemi, život, národ, svobodu. Plus fakt, že se nevzdali, bojují, vzdorují přesile. Plus fakt, že jim jiné státy pomáhají. Ukrajinci bojují za nás a vědí to. Jsou na správné straně.
Štěstí pod pokličkou
O.K., a co Rusové, jak si i oni mohli polepšit? Přes všechen děs, přes fakt, že jim umírají synové a dcery v nesmyslné válce a vracejí se domů v rakvích? Jak to?
Bude to znít drsně, ale zřejmě to souvisí s jejich otrockou mentalitou. Miliony lidí jsou tam úspěšně zmasírovány státní propagandou, nemají dost informací, nejsou zvyklí se bouřit, vzdorovat. Elity jim odešly a dál odcházejí na Západ. Rusům jako by nezbývalo nic jiného než se klanět Putinovi a jeho bandě. Ruské mentalitě, zdá se, vyhovuje imperiální válka. Být Rusem zjevně často znamená být uchvatitelem, dobyvatelem.
Samozřejmě ne všichni, samozřejmě i v Rusku jsou lidé, kteří nesouhlasí a jsou z Putina zděšeni. Však taky zaujímají jen 70. místo. Ale, prosím, mějme na paměti, jak se ta země dlouhodobě projevuje, nenechme se mást domácími lháři.
A co 18. Česko? Proč jsme se znovu, jako při minulém měření, umístili v první dvacítce nejšťastnějších zemí světa? To je přece fantastické. A proč to tak zvenčí, na povrchu, nevypadá? Když potká cizinec Čecha na ulici, často narazí na zamračeného, do země hledícího jedince.
Zásadní moment: neporovnáváme se světem, se sužovanými zeměmi, jsme zvyklí se porovnávat s těmi bohatšími, s Němci, kteří mimochodem skončili 16., jen o dvě místa nad námi. Jsme zvyklí si stěžovat, nadávat, nevěřit. (Jsme ukázkou paradoxu: silně sekulární národ patří mezi ty šťastné.) Mladí lidé mají dnes úplně jiné možnosti než generace před nimi, ale o to ostřeji vnímali "uvěznění v covidu" a o to víc mají obavy o vývoj klimatu a vývoj na Ukrajině, plus starosti "kde a za kolik budu bydlet". To by mohly být zdroje pokličky, pod níž se ale skrývá tiché, české, ukrývané štěstí.
A to štěstí, odkud se bere? Žijeme ve svobodné zemi. Proto se u nás demonstruje, proto lidé mohou na náměstí křičet, ať vláda odstoupí. Proto mohou lhát, že u nás "skončila svoboda slova" a že se "lidé bojí mluvit pravdu". Blbost. Svoboda slova je tu největší, jaká kdy byla.
Ale zdrojem toho štěstí mohou být, a nepochybně taky jsou, i jiné momenty. Fakt, že lidé pomáhají. Pomáhali během covidu, vzpomeňme na šití roušek, na pomoc osamělým, na tu solidaritu. Pomáhají při neštěstích doma i ve světě. Pomáhají bránící se Ukrajině, posílají tam velké sumy vybraných peněz i materiál. Pomáhají uprchlíkům. Už se nemusíme stydět, že Česko "nepřijme ani nohu". Altruismus, velkorysost, štědrost přinášejí pocity uspokojení a štěstí.
Mnoho Čechů bude nespokojeno, že patříme mezi nejšťastnější země světa, ale nezapomeňme, oni jsou třeba šťastní, když jsou nespokojení, když mají na co nadávat. A ten zbytek, většina, která ví, kam patříme a jaké štěstí máme, by měla usilovat, abychom šťastnými zůstali.
