Trvalo to neúnosně dlouho, konečně se ale Fialův kabinet tváří v tvář dramaticky rostoucím cenám energií odhodlal k činu. Jen mírně zvýšený příspěvek na bydlení pro nejchudší opravdu neřešil problém, kterému země čelí, byť se vláda dlouho snažila předstírat, že ano.
Ne, skutečně není snadné rychle zavést levnější tarif pro sociálně zranitelné zákazníky, jak chtěl ministr práce. A ne, opravdu nelze obratem zařídit levnější elektřinu pro rodiny s nižším příjmem, jak chtěl ministr financí.
Nakonec tedy došlo na to jediné možné, co je nyní po ruce: ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN) připravuje státní dotaci, která bude do pevně stanovené výše pokrývat spotřebu energie.
Je to administrativně nenáročné, nikdo se tedy neutopí v byrokracii. Kompenzace si mezi sebou vyřeší stát s poskytovateli energií a domácnosti tak dostanou šanci alespoň trochu se vzpamatovat z šoku, který jim připravily dopisy s razantně navýšenými zálohami.
Proč s tím ale Česko začíná tak strašně pozdě? Všechny okolní státy už mají své protiinflační plány dávno hotové a různé typy více či méně plošné pomoci dnes fungují prakticky po celé Evropě. Od Estonska až po Francii, od Polska až po Španělsko.
Odpověď je jednoduchá a smutná: může za to politikaření. Andrej Babiš (ANO) po odchodu do opozice jako kovaný populista spustil písničku o nulových daních na všechno a pro všechny, na což vládní pětice odpovídala refrénem "plošná pomoc je od ďábla".
Snad už tedy tu show máme konečně za sebou.
Rétorika versus realita
Marketing vládních stran sice ještě stále zásobuje veřejnou debatu rozhodným odmítáním jakýchkoliv plošných opatření, protože jsou přece drahá, neefektivní a směřují i k těm, kdo to nepotřebují. To je jistě nesporná teoretická pravda, sotva co je od ní ale odlišnější než aktuální vládní praxe.
Podívejme se na ni. Od června začíná platit generální sleva na benzín a naftu. Se státní podporou tedy natankuje chuďas i řidič BMW. Dále vládní bojovníci proti plošným opatřením kompletně zrušili silniční daň. Co to přinese? Většině domácností absolutně nic, podnikatelům nějakou tu úsporu a zadluženému eráru každoroční pětimiliardový výpadek v příjmech. Dle zákona vláda tento rok také třikrát zvedne penze. To je jistě dobře, opět je to ale opatření, které se bude týkat nuzných seniorů úplně stejně jako těch zajištěných.
A zatím asi nejbizarnějším výmyslem je pětitisícový příspěvek rodinám, u nějž ministr práce při vyhlašování tvrdil, že je určen lidem s ročním příjmem do milionu čistého, který se ovšem vzápětí proměnil v milion hrubý. Ať už bude nakonec jakýkoli, stále to bude dávka velkoryse rozprostřená.
Teď tedy k tomu všemu přibývá ještě nejdůležitější plošná podpora - státní dotace na energie. Vládní ekipa sice ještě zkouší vymyslet, jak ji co nejvíce omezit, ale sotva na něco použitelného může přijít. Aby takový krok bylo možné zrealizovat dostatečně rychle, musí být z podstaty věci nebyrokratický a tedy široký.
Není to poprvé, co zdejší kabinety s bohulibými záměry přemohla realita. Problém však je, že ztracené měsíce, které ministři věnovali ostrým teoretickým filipikám, nám nyní citelně chybí. Mnohé domácnosti se dostávají na hranu a pokukují po rychlých půjčkách, což je ten nejhorší možný scénář.
Čím hůře, tím lépe pro Babiše
Místo rychlé pomoci vláda zatím jen sestavila marketingový projekt Deštník proti drahotě. Kdyby byl roztažený, jistě by před inflačním lijavcem pomohl. Jenže z velké části není - miliardy z avizovaných podpor zatím k příjemcům stále neproudí.
Z deštníku fungují jen opatření, která vůbec nebyla stavěna jako ochrana vůči raketově stoupající inflaci. Příkladem budiž zvýšení základní daňové slevy na poplatníka, schválené už v prosinci 2020 bez jakékoliv souvislosti s vývojem cen. Bizarní je v této souvislosti uvádět také příspěvek na solidární domácnost - ony tři tisíce ani nepokryjí starosti spojené s ubytováním uprchlíků, tím méně tedy mohou ulevit napjatým rodinným rozpočtům. A konec povinného přimíchávání biosložky do benzínu sice možná dokázal rozčílit Andreje Babiše, rozhodně ale v dohledné době nijak nehne s cenou pohonných hmot.
Jako skutečná pomoc tak vlastně aktuálně funguje jen vyšší příspěvek na bydlení, alespoň trochu navýšené existenční minimum a zákonná valorizace důchodů. To je zoufale málo.
Ač energetická krize řádí od minulého podzimu a válečná inflace od jara, žádná z relevantních politických sil zatím stále nedokáže nabídnout smysluplnou cestu z krize. Vládní pomoc sice už konečně míří správným směrem, je ale nepochopitelně pomalá. Přesně opačný problém má pak recept nabízený Andrejem Babišem. Jeho dvanáct navrhovaných opatření by sice nepochybně bylo bezprecedentně rychlých, zaplatit by je však nejspíš nedokázal ani ropný emirát.
Pokud během roku celkem třikrát vzrostou důchody, jen absolutně nezodpovědný populista může navrhovat, aby se penzistům kromě toho vyplatilo dalších 6000. Stropování cen benzínu a nafty na 36 korunách by zase ještě silněji rozvrátilo už tak neduživý státní rozpočet - a nejvíc by pomohlo majitelům drahých a silných aut s vysokou spotřebou. O tom, co by s erárním příjmem udělalo zrušení DPH na vše, co zrovna Babiše napadlo, ani nemluvě.
Jednotlivé Babišovy návrhy sice zavedla řada vlád, nikdo si je ale netroufl smíchat všechny dohromady - a přivést tak zemi ke krachu. Když tedy bývalý premiér minulý měsíc své řešení představil, zcela po zásluze se jím nikdo nezabýval. Bohužel však platí, že čím déle bude vláda otálet s přijetím rychlé - a ano, někdy i plošné - pomoci, tím více lidí se bude ptát, zda by to ten Babiš přece jen nezvládl lépe. Vzhledem k výkonům, které předvedl během covidové krize, je téměř jisté, že nikoli. Ale paměť bývá zrádná, a pokud se nynější tápání vlády bude ještě nějaký čas odehrávat před billboardy, které připomínají, že "za Babiše bylo líp", můžeme si tipnout, jak asi dopadnou blížící se prezidentské volby.
