Když v lednu Dana Drábová v rozhovoru pro Aktuálně.cz říkala, že by Brusel měl pro celou sedmadvacítku začít nakupovat plyn hromadně a zbavit se závislosti na dovážených fosilních palivech, vypadalo to jen jako míč vykopnutý do vzdálené budoucnosti. V únoru však Vladimir Putin vojensky přepadl Ukrajinu. A v už březnu se unijní lídři dohodli přesně na tom, po čem předsedkyně českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost volala.
Všichni najednou vidí, co si Kreml za miliardy eur, které mu Evropa platila a platí, pořídil. Armádu, která nyní páchá válečné zločiny na Ukrajině a brzo může ohrožovat i jakoukoliv další evropskou zemi.
Změna pohledu na energetickou bezpečnost, kterou aktuální válka na starém kontinentě vyvolala, je už nevratná. To nejtěžší ale máme teprve před sebou - přijít na to, jak se co nejrychleji vymanit z ruského vlivu a zároveň už na konci roku nezmrznout.
Putinův budíček
Kdo sleduje debatu, již unie vede o své budoucnosti, sotva se může zbavit dojmu, jako by mezi letošním lednem a březnem uplynulo snad deset let. Ještě na začátku roku hrál v evropských plánech plyn - především ten ruský - zcela klíčovou roli. Klub se shodl na ambiciózním Green Dealu, který má do poloviny století razantně pomoci v boji proti klimatické změně. A jedním z hlavních nástrojů k přechodu do zelené budoucnosti se měl stát právě plyn, coby klimaticky šetrnější energetická surovina než uhlí.
Nebylo tedy vlastně zas tak překvapivé, že se zkraje ruské invaze na Ukrajinu Vladimir Putin dočkal souhlasného pokyvování mnohých evropských lídrů, když navrhoval vojenskou agresi nijak nepromítat do obchodu s fosilními palivy.
Pokud by se mu bývalo podařilo položit Kyjev na lopatky během pár dnů, jak věřil, možná by mu celý ten záměr i vyšel. Po měsíci zločinného vyhlazovacího bombardování ukrajinských měst se ale Evropská unie semkla v názoru, že z energetické závislosti na Kremlu se musí rychle vysmeknout.
Na summitu si členské státy odhlasovaly povinnost v maximální možné míře naplnit před další zimou plynové zásobníky. Nebude to jednoduché, ale jde o krok, který lze s nějakou mírou státních garancí zvládnout. Stejně tak je možné nasmlouvat budoucí dodávky plynu z Norska a severu Afriky, ve zkapalněné podobě pak i ze Spojených států. Jen to samozřejmě bude velmi drahé, byť cenu nakonec mohou příznivě ovlivnit společné nákupy.
Ani to ale pořád stačit nebude. Ruský plyn nyní pokrývá přibližně 40 procent evropské spotřeby, což je objem, který lze nahradit nějakou alternativou jen částečně. A lídři jednotlivých zemí jsou si toho dobře vědomi. Není samozřejmě náhoda, že Česko - plynově kompletně závislé na Moskvě - sice sdílí s Poláky jestřábí postoje, pokud jde o vojenskou pomoc napadené Ukrajině, ale při debatě o surovinovém odstřižení od Kremlu najednou patří spolu s Německem či Nizozemím k těm nejváhavějším.
Tomu málo, tomu nic
Energetická politika vůči Rusku je nyní především otázkou vojenskou. Pokud alianční a unijní stratégové dojdou k závěru, že rychlé odpojení od ruských kohoutků může výrazně posílit ukrajinské pozice, má smysl ho navzdory všem těžkostem realizovat. Pokud by ale probíhající okupaci v krátkodobém horizontu nemělo šanci nějak výrazně ovlivnit, je prozíravější jej rozložit v čase. Nic by Putina neposílilo více, než spektakulární vypovídání kontraktů, které bychom po pár měsících zase museli uzavírat.
V případě první varianty by nás čekala celá kaskáda opatření, která by unijní energetiku na čas změnila v něco, co by ze všeho nejvíc připomínalo centrální plánování či přídělové hospodářství: drsné úspory i dělení firem na strategické a ty méně významné, které by se musely omezovat. Nedostatek by pak nepochybně pocítily i domácnosti. To vše už letos.
Není ale moc pravděpodobné, že se sedmadvacítka nakonec odhodlá k bleskovému odstřižení. Ač to například Poláci či Lotyši žádají, Evropská komise se zatím v souladu s většinou zemí kloní k pozvolnějšímu rozchodu s Moskvou - navrhuje ukončení energetických odběrů až od roku 2027. Reálně tedy svou závislost na ruských dodávkách přerušíme někdy v tomto intervalu.
Skutečně studená válka
Chystané embargo na nákup ruského plynu (ale také ropy a mnoha dalších surovin) převrací evropskou energetickou politiku. Green Deal se rozšiřuje z klimatického projektu také v projekt bezpečnostní. Pokud ale do zelené, energeticky soběstačné budoucnosti nemůžeme dokráčet pomocí plynu, jak tedy? Je-li jádro jako zdroj velmi problematické a pro některé země nepřijatelné, jistě znovu přijde na přetřes pomalejší útlum těžby uhlí. Půjde to sice proti základnímu principu Green Dealu, nepříjemné volbě "Putin, nebo klima" se ale nyní zjevně nelze vyhnout.
Co vzroste zcela nepochybně, je tlak na úspory. Česko je přitom stále jedním z největších unijních lemplů, co se zateplování a renovací týká. Profukující chodby státních úřadů v historických palácích jsou toho smutným symbolem. Není to ale nic, co by se dobře cílenými ekonomickými pobídkami nedalo rychle změnit.
Unii čeká zimní válka. Ano, válka. Ať už totiž ruská agrese vůči Ukrajině skončí jakýmkoliv příměřím, je třeba počítat s tím, že s prvními mrazy propukne evropsko-ruský konflikt nanovo. A sousloví "studená válka" dostane pravděpodobně úplně nový smysl.
