Hned několik demonstrací, předběžně v poměru 2 pro a 2 proti, se v sobotu kvůli uprchlíkům chystá do centra Prahy. Ve 35 stupních ve stínu přijdou ti, kterým na věci opravdu záleží.
Po třech týdnech od minulého shromáždění má policie, doufám, vyhodnocen „nový fenomén“ šibenic a má promyšleno, jak se zachová tentokrát. Jak si vyloží poznatek svých šéfů Milana Chovance a Tomáše Tuhého, že „obdobné projevy do demokratické společnosti nepatří."
Z policejní analýzy po šibeniční demonstraci vyplynulo, že „hranice mezi svobodou projevu, svobodou shromažďování a jejím překročením nejsou nastaveny dostatečně jasně,“ řekl minulý týden mluvčí policejního prezídia. To nevěstí nic dobrého. Policie se mezi řádky vymlouvá na legislativu, která jí brání rozpoznat, jak se správně zachovat.
Problém je v tom, že ve slušné demokracii nejsou pravidla pro takové situace nikdy nastavena „dostatečně jasně“. Úplně chápu, že policie by byla nejšťastnější, kdyby v nepředvídatelných, stresových momentech, jako jsou pouliční demonstrace, držela v ruce podrobný manuál. A koukla do něj jako do návodu k pračce, pak stiskla knoflík s požadovaným programem a věci by se ubíraly podle předpisů, tak jak mají. Bohužel, nejde to. V demokracii rozhodně ne.
Zákony a jejich dodržování jsou na prvním místě, i u veřejných shromáždění. Ale je potřeba, aby to „úřední dohled“ nad nimi doplnil správnou mírou tvůrčí duchapřítomnosti a odvahou rozhodnout a nést odpovědnost. Jinak zůstane právo výsadou teoretiků z analyticko-legislativních odborů, kdežto v praxi mu nebude rozumět. „Dostatečně jasný“ bude jen obušek, nebo zákaz.
Podstatné je, že ani policisté, ani lidé z obecních úřadů (které mohou rozhodnout o rozpuštění toho či onoho shromáždění) nejsou automaty, které by realitu na náměstí hodnotily technologicky. Uvažují a jednají v kontextu nějaké společenské atmosféry, sledují média, něco si myslí. I to je důvod, proč projevy nenávisti ve veřejném prostoru nepodceňovat a nezlehčovat – stávají se součástí atmosféry, kterou dýcháme všichni.
Významná je role politiků. Většina těch rozhodujících se spíš tváří, jako by uprchlíci byli jakýmisi cizími bytostmi, kterým je třeba „čelit“, respektive mít se před nimi na pozoru.
Nejen Německo teď řeší televizní diskusi Angely Merkelové se studenty, ve které se palestinská dívka rozplakala poté, co jí kancléřka začala vysvětlovat, že někteří uprchlíci nemohou v zemi zůstat a musí být vráceni. Nebylo to příliš kruté? A co u nás? Tady by se něco takového nemohlo stát - protože český prezident nebo premiér takový dialog vůbec nevedou. A když s někým nemluvíte, nehrozí ani faux pas.
Ministerstvo vnitra tento týden zveřejnilo zprávu o vývoji extremismu ve druhém čtvrtletí, ve které uvádí, že protiislámské a protiimigrační organizace budou stupňovat své aktivity a že se tématu aktivněji chopí i "tradiční pravicoví extremisté“. To už se blížíme do říše absurdity. Vždyť vnitro se spolky, jako je Islám v ČR nechceme, zabývá ve zprávě o extremismu, kdežto prezident republiky, jak nedávno prohlásil, s předákem iniciativy Martinem Konvičkou souhlasí a „také nechce Islám v České republice“. Přeloženo – prezident „v tomto případě“ souhlasí s extremistou, který podle něj má „právo na svůj názor“. I tohle patří do „atmosféry“.
A teď po policii chtějte, aby si z toho všeho sestavila noty, jak postupovat při protiimigrantských demonstracích. Vážně jí není co závidět.
