Andrej Babiš hrotí válku slov s policií. Na tuhle kolej najel, musí pokračovat, nic jiného mu teď v kauze Čapí hnízdo nezbývá. "Jde o naprosto nepravdivé a nehorázné tvrzení policie! Žádné osoby, které jsou uváděné v médiích, nepostupovaly v rozporu se zákonem!" sdělil naposledy webu iRozhlas.cz.
Kritizovat státní moc, natož se před ní hájit a popírat její obvinění vůči své osobě, to je nezadatelné právo. Na druhé straně: představa, že by se takhle s reprezentanty Policie České republiky hádal obviněný předseda vlády, je úděsná. Že by o policii tvrdil, že pracuje na politickou objednávku, účelově načasovává vyšetřování a případy přiděluje "těm správným policajtům". Což pak budou jejich nadřízení popírat, tak jako ředitel pražské policie u Čapího hnízda.
Pro státní moc, která musí měřit všem stejně, je taková politizace zničující. Podlamuje její důvěryhodnost.
Andrej Babiš jako obviněný premiér by byl vůči policii a justici v permanentním - unikátním, ale obřím - střetu zájmů. Nemožná situace. To není politická kultura, ale kulturistika.
Útoky na instituce ale nejsou vlastní jen Babišovi v tísni, jde o dlouhodobou součást politického provozu. Že jsme si na ni zvykli, takže i Babiš s ní pracuje samozřejmě, neznamená, že není škodlivá.
Řada politiků nejen kritizuje kroky státních institucí, což je za přiměřené míry zdrženlivosti úplně v pořádku. Ale jde i dál: zpochybňuje věrohodnost institucí jako takových, v krajním případě dokonce jejich existenci. To už je na pováženou.
Místo respektu k demokratickým institucím vidíme jejich odvrtávání. Rozhodující politici poukazují na jejich domnělou zbytečnost nebo přímo škodlivost. Buď skrze představitele institucí, nebo přímo. Lehkost, s jakou to dělají, je znepokojující. Jako by jim to připadalo normální a neuvědomovali si možné vedlejší důsledky.
O silných a důvěryhodných institucích jako pilíři demokracie se přitom popsaly stohy stránek. Je to mimo jiné nástroj proti korupci a klientelismu. V postkomunistických zemích instituce pořád ještě bojují s krátkou tradicí, neusazeností, institucionální demokracie není bytelná, vyztužená společenským povědomím o hodnotách a postojích, přes které "nejede vlak".
Tím spíš by politici měli počítat do deseti, než se do nějaké instituce opřou. A ne rušit na potkání tu Senát, jindy zastupitelstva, abychom zůstali u snů Andreje Babiše.
V čerstvé paměti je ještě přetahování o ÚOOZ mezi Babišem a Chovancem. Šli po sobě, jako by jim bylo úplně jedno, že policie ze všeho nejvíc nesmí být cinklá.
Hrad skrze mluvčího Ovčáčka ostřeluje jednou Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám ministerstva vnitra, příště Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran, jindy parlamentní vyšetřovací komisi. Reprezentant jedné státní instituce šije do druhé. Ovšemže politici kritizují i Hrad, ale opravdu výjimečně to má charakter zpochybňování instituce prezidenta republiky.
Parlament je prý "žvanírna" a asi nejdál se v odvrtávání institucí pokročilo při jmenování Rusnokovy vlády. Prezident Zeman ji instaloval na vlastní triko; že jí Poslanecká sněmovna nevysloví důvěru, bylo rázem druhotné. No uznejte: tak k čemu ten parlament vlastně je, když se dá vládnout i bez něj?
Ve světě zpochybňovaných institucí se snáz prosazuje síla a břitká tweetodemokracie. Nadcházející volební sezona prověří, jak na tom s odvrtáváním jsme.
