Komunisté se rádi stylizují do nejbdělejších ochránců bezpečnosti České republiky. Opakovaně to v těchto dnech předvádějí poté, kdy v boji s globálním terorismem zahynuli v Afghánistánu čtyři vojáci brigády rychlého nasazení. Podle předsedy KSČM Vojtěcha Filipa či jeho zástupce Jiřího Dolejše by bylo nejlépe, kdyby vláda vojáky z této země odvolala, protože jsme tam vlastně neměli nikdy co dělat. Smrt čtyř vojáků je jim dobrá k propagaci politického programu KSČM.
Elementární lidský soucit s pozůstalými rodinami je zřejmě nad jejich síly. A tak jsme na televizních obrazovkách svědky záběrů kondolujícího prezidenta Miloše Zemana a hned vzápětí "bezpečnostních úvah" poslance Dolejše o tom, že pokud bychom se v afghánském dobrodružství v režii amerického imperialismu neangažovali, nemuselo k tragédii dojít. A to ještě své neřekla poslankyně KSČM Marta Semelová, jež se netají obdivem ke Klementu Gottwaldovi, "protože udělal pro lidi mnoho dobrého". Semelová kromě toho zpochybňuje justiční vraždu Milady Horákové a okupaci Československa v roce 1968 považuje za internacionální pomoc Moskvy.
Na komunistech je nicméně cenné alespoň to, že jsou ve svých názorech konzistentní. Na rozdíl od jiných - i pravicových - politiků, kteří přebíhají z partaje do partaje a bezpečnost Česka si berou do úst vždy jen podle toho, jak jim to u voličů může získat body. Jednou hlasují pro nekompromisní škrty v obranném rozpočtu, ale jakmile se to mediálně hodí - po teroristických úderech v Londýně anebo třeba právě teď, když padli čtyři čeští výsadkáři - hned hlasitě do kamer a mikrofonů poukazují na podfinancování ozbrojených sil.
Opravdu jsme už vytěsnili z paměti teroristické útoky v New Yorku, Washingtonu, Madridu, Londýně, Moskvě či Volgogradu, když zpochybňujeme českou vojenskou účast v Afghánistánu? Zapomněli jsme, jaká sorta lidí atentáty, při nichž zahynuly tisíce lidí, naplánovala a uskutečnila? Přičemž ani zdaleka nevíme o všech úderech, které se zpravodajským službám podařilo zneškodnit.
Psychologové podobnou ztrátu paměti vysvětlují drsným, nicméně výstižným srovnáním: chováme se prý - politiky nevyjímaje - jako staří vyšetřovatelé StB, kteří si dnes u soudů "ale opravdu nepamatují", jak moc ubližovali lidem, vydírali je a týrali. Tyto zážitky jako nepříjemné a ohrožující jednoduše z paměti dávno vytěsnili. Stejným způsobem se zbavujeme nepříjemných úvah, že Madrid či Londýn nebyly v době teroristických úderů ve vlacích, metru a autobusech zase tak daleko. Ohrožující myšlenky jsme se prostě naučili skvěle mazat, umíme výborně zavírat oči před skutečností.
Znalosti mnohých politiků - a komunisté jsou v tom mistři -, co Češi v Afghánistánu vlastně dělají, jsou mimochodem doslova "ohromující". Vidí v českých vojácích často jen žoldáky, kteří - pokud se jim něco stane - dostali po zásluze to, o co si vlastně koledovali. Fakt, že v Afghánistánu léta působily vojenské týmy, které tam stavěly školy, mosty, přehrady, vrtaly studně, poskytovaly lékařskou pomoc, rozjížděly moderní zemědělství, ale i výrobu potravin... o tom zkrátka ani muk. Ani tohle se totiž nehodí do krámu, a tak to jako nepohodlný argument vytěsňujeme z mysli.
Dost možná se naši spojenci v posledních letech ptají: co ti Češi vlastně chtějí? Odmítli jsme protiraketový radar, protože si myslíme, že nás balistické střely nebudou nikdy ohrožovat. Současně se ovšem hrozíme myšlenky, že přítomnost radaru v Brdech by nás ohrožovala. Zejména komunisté si možná myslí, že se s každým eventuálním agresorem domluví. Islámští radikálové v Sýrii či Iráku, kteří spřádají dalekosáhlé plány o velikosti své říše, jsou názorným důkazem, že oni se s nikým ani náhodou domlouvat ani vyjednávat nebudou.
Jakoby si Češi řekli, že se vstupem země do NATO se už nemusí starat o svou bezpečnost, protože aliance je v případě potřeby ochrání. Možnost ohrožení si proto vymazali z hlav. Vlastně i na úkor spojenců (jejich případných lidských ztrát i finančních nákladů), pokud by museli Čechům v nouzi pomoci. Smlouva s aliancí není ovšem o ničem jiném, než abychom si při ohrožení pomohli nejprve sami, a teprve až nebudou v krizi stačit síly, přijdou spojenci.
Pro úplnost budiž řečeno, že ochotu lidí brát se za českou armádu a zajímat se o to, nakolik je schopna je ochránit, oslabily i skandály politiků v čele ministerstva obrany. Jenomže to zašlo až příliš daleko a vyústilo to v „poděkování“ velitele české armády Petra Pavla ruskému prezidentu Putinovi za jeho okupaci ukrajinského Krymu. Až poté se začali čeští politici - možná i ze strachu, že by se Putin nemusel ve svých plánech omezit jen na Krym - znovu pozorněji zajímat o stav armády a neprůhledné transakce na ministerstvu obrany. Poprvé od vstupu Česka do Severoatlantické aliance v roce 1999!
Pokud si tedy položíme otázku, zda "jde v péči Čechů o svou obranu o populismus, slepotu či krátkou paměť?", jedná se o souběh všech tří těchto nectností. A možná také naivitu, podobné té z let 1938, 1948 či 1968, že přece nebude tak zle. Vždy ovšem bylo hůř, než v těch nejčernějších představách.
