Tentokrát nelze nezačít osobně. V úterý nad ránem mne probudila manželka. Nehoří tady něco? Ne, na pardubické periférii se nic takového nedělo. Společně se statisíci dalších Čechů a Češek jsme poprvé v životě zažili věc, jakou důvěrně znají v Kalifornii či Austrálii: Kouř z desítky kilometrů vzdáleného ohně, který ničí domovy lidem, na něž společně myslíme, ačkoli jsme se nikdy nepotkali.
Shodou náhod jsem v Českém Švýcarsku členem Rady Národního parku, v níž se pravidelně setkávají starostové, vědci i místní podnikatelé. Péči o lesy v posledních letech probíráme skoro na každém zasedání. Hodně rozumných lidí nadhazuje, jestli by dnes nepomohlo, kdyby se v minulosti v parku více kácelo.
Na rovinu: Jsem k tomu skeptický. Koneckonců požár se rozmohl v části, kde se suché stromy porážely úplně nejsystematičtěji. A kde se proti kůrovci bojovalo nejintenzivněji. Pokud by tedy kácení pomáhalo - a divoká příroda naopak představovala riziko - mělo by jít o místa spíše bezpečnější. Přesto od neděle hoří právě tady.
Rychlejší sucho
České Švýcarsko se od ostatních zdejších národních parků liší tím, že začínalo jako skoro totálně proměněná krajina - většinu jeho rozlohy tvoří smrkové plantáže. Proto správci cílevědomě vyčlenili divoké přírodě pouhých 16 procent chráněného území. Plánovali, že ve zbytku budou krok po kroku smrčiny nahrazovat přirozenějšími smíšenými lesy, aby bylo za několik desetiletí možné ponechat vlastnímu osudu další plochy.
Jenomže sucho bylo rychlejší. Když se stejně jako všude kolem i zde rozběhla kalamita, začala správa národního parku systematicky kácet usychající, kůrovcem napadené stromy. Po čase se však ukázalo, že snaha odstranit každý takový kmen, by během několika let vedla k vykácení většiny parku. České Švýcarsko totiž bohužel z minulosti podědilo hlavně smrky - a ty v tamních podmínkách při současném klimatu prostě nejsou schopny přežít.
Bylo samozřejmě možné pokračovat v započatém duchu, jenže národní park by se pak proměnil v gigantické rozpálené holiny, odkud by odtékala půda. Proto se správci rozhodli pro náhradní řešení. Pro každý segment rezervace určili únosný rozsah kácení, po jehož dosažení s těžbou přestali a zbývající uschlé smrky raději nechali stát, aby chránily zeminu a novou generaci stromečků. Protože ale suché dřevo jaksi dobře hoří, hodně lidí přirozeně napadlo, jestli přece jen nebylo lepší poslat dřevorubce také na ně.
Místo, čas a blbec
Bohužel ostatní možnosti nejsou o mnoho lepší. Stojící či ležící souše hoří. Vykácená holina pokrytá hrabankou s vysušeným jehličím a větvičkami ovšem také. Předmětem doličným je jedno konkrétní místo. Podél silnice z Hřenska na Mezní Louku se táhne osmdesát metrů široký pruh, který správci parku vyčistili, aby suché smrky nemohly spadnout na auta. Přesto plameny prošly přes asfaltku a postupovaly dál na jih. Pokud by odtěžování stromů mělo chránit před ohněm, musely by posléze do lesů najet buldozery a odhrnout také svrchní, hořlavou část půdy.
V extrémně suchém a horkém počasí oheň bere všechno. Nevydrží ani sazeničky listnáčů na holinách. Až vyrostou, budou odolnější. Britský znalec krajin Oliver Rackham kdysi napsal, že evropské listnaté lesy hoří přibližně stejně dobře jako mokrý azbest. Ale několikaleté stromečky ještě nejsou les. Navíc stojí ve vysušené jehličnaté hrabance. A zelené smrkové plantáže jsou snad horší než stojící suché dřevo. Jehličnany nasycené pryskyřicí se rozsvěcují jako sirky a plameny se nemusejí pomalu šířit po zemi, nýbrž z jedné rozvětvené koruny přeskakují rovnou na druhou.
Prozatím se zdá, že příčinou požáru byla nejspíš náhodná souhra místa, času a blbce. Nějaký nešťastník si v noci ze soboty na neděli za Hřenskem patrně rozdělal ohníček - a bohužel ve smrkovém lese uprostřed suchého a horkého léta. Kdyby totéž provedl dejme tomu v Českém ráji, dopadlo by to podobně.
Až se rada národního parku příště sejde, ochrana před požáry nejspíš bude prvním bodem na programu. S odstupem se určitě dá něco vymyslet. Prozatím ale nezbývá než držet palce místním, hasičům i správcům parku. Všichni teď prožívají možná nejčernější momenty svých životů.
Autor je biolog, pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.
