V bájných devadesátých letech se v české metropoli tradovalo, že by tam volby vyhrála i tenisová raketa tehdejšího občanskodemokratického předsedy Václava Klause. O třicet let později to podle aktuálních preferencí vypadá, že zde zvítězí Bohuslav Svoboda (ODS).
Gynekolog v kmetském věku, který se ani v případě svého zvolení nechce vzdát mandátu v poslanecké sněmovně, ba ani lékařské role. A který v ideologickém boji za práva řidičů popírá škodlivý vliv automobilových zplodin na lidské zdraví.
Že si jej pravicová koalice Spolu pro Prahu postavila do čela kandidátky, svědčí o její sebejistotě, která si v ničem nezadá s arogancí, jakou v první polistopadové dekádě předváděli občanští demokraté.
Je tak zjevné, že česká politika se už roky točí v kruhu. A je také zjevné, že obyvatelé hlavního města volí stejně populisticky a nostalgicky jako zbytek republiky. Jen je jejich populismus populismem bohatší třídy a místní nostalgie je nostalgií po "svobodných" devadesátých letech, nikoli po "jistotách" komunismu.
V chapadlech vzpomínek
Mediánový věk nyní v Česku dosahuje přibližně 40 let. Jen menšina populace tedy dosáhla plnoletosti ještě před rokem 1989 a mohla se k režimu nějak aktivně vztáhnout - třeba vstupem do strany. Přesto zejména kulturní elity nepřestávají nastolovat otázku kriminálního dědictví minulého režimu jako absolutně nejzásadnější téma dneška.
Aktuálně to ilustruje například diskuse mezi prezidentskými kandidáty Danuší Nerudovou a Petrem Pavlem ohledně vyznamenání bratří Mašínů, což je téma, které jako by vypadlo z roku 2005.
Andreji Babišovi zatím bývá vyčítána komunistická minulost snad ještě častěji než jeho aktivity v roli druhého nejbohatšího českého kapitalisty, který se jako mnozí další obohatil v privatizaci. A před posledními sněmovními volbami natočila skupina do minulosti zahleděných herců klip Už nikdy fronty na banány, plédující za vypadnutí KSČM z dolní komory parlamentu. Fakt, že se jejich přání splnilo, nyní koalice Spolu pro Prahu prezentuje jako jeden z největších úspěchů loňských voleb.
Když je dnes člověku třicet, prakticky celý svůj život slýchá, že by jeho budoucnost měl určovat postoj k někdejšímu politickému systému, který nezažil a nemohl nijak ovlivnit. A zatímco v dětství dnešních třicátníků dávalo toto zaujetí smysl, začíná se dnes stále silněji vyprazdňovat: Neumíme nabídnout nic perspektivního, dopřejeme vám tedy alespoň strach z toho, co bylo - jako by tím politici dávali najevo.
Obsese kulturních elit komunismem navíc negativně dopadá na úroveň české veřejné debaty, z níž se kvůli tomu vytratily nuance. V textu pro Deník Referendum to před časem zajímavě popsal pedagog, historik a levicový aktivista Martin Pleva: "Zrádná přehlednost a jednoduchost černo-bílého pohledu na svět - na politiku, na dějiny a tak dále - je hlavním půvabem postkomunismu. Dobro rovná se demokracie a kapitalismus, tedy Západ, USA, případně Evropská unie (zde už se antikomunisté štěpí), Zlo je levice, Rusko, Čína a podobně." Postkomunismus, dodává pak Pleva, je v Česku zejména ideologií úspěšných. Ať už "egoistů" - typicky voličů ODS -, nebo "moralistů", kteří vzývají Havla či Brusel.
Jinými slovy, postkomunismus je v Česku doménou zejména obyvatel Prahy a dalších velkých měst, kteří jej neustále reprodukují. V řadě případů se přitom nelze ubránit dojmu, že na devadesátky vzpomínají podobně nostalgicky jako někteří příslušníci nejstarší generace na období komunismu: Byli mladí, svobodní, svět jim ležel u nohou, stali se vítězi. Pro ty, jimž společenská změna výhru nepřinesla, mnoho pochopení nemají, stejně jako pro střízlivější vědecké posouzení transformace.
Z cesty, jede pán
Každý, kdo někdy sledoval vyhlašování volebních výsledků, to už nepochybně zažil. Na začátku rychle vyskočí nějaký nacionalistický nebo populistický kandidát typu Andreje Babiše či Miloše Zemana. Posléze jej však začnou dotahovat pravicoví či liberální politici - to když se začne projevovat vliv voličů z větších měst. "Praha nás opět zachránila", lze potom často zaslechnout z úst těch, kdo situaci komentují.
Volí ale obyvatelé hlavního města opravdu o tolik chytřeji a morálněji než ostatní části republiky? Nezdá se. I oni podléhají nostalgii a populismu, jen jsou v obou případech přizpůsobené místním poměrům. V logice postkomunismu zkrátka kandidát jako Bohuslav Svoboda spadá do té "správné" kolonky: Je pravicový, jeho strana vystupuje proti Babišovi, komunistům a Putinovi - tím pádem má rád svobodu a demokracii. Je dobrým kandidátem, bez ohledu na to, co konkrétního říká nebo dělá.
Z názorů koalice Spolu je zároveň patrné, že řada obyvatel hlavního města volí především s ohledem na svůj ekonomický prospěch, pohodlí a udržení privilegovaných pozic. Hlasuje tedy pro zachování nízkých majetkových daní, pro co nejmenší regulaci investičního bydlení a pro možnost vjet automobilem pokud možno až pod Prašnou bránu. Tyto postoje přitom zcela ignorují vývoj v jiných evropských metropolích, kde voliči v kontextu klimatické krize i zkušeností z pandemie kladou důraz na rozvoj nemotorové dopravy a kultivaci veřejného prostoru - a kde se trh s bydlením nebojí výrazněji regulovat ani středopravicové vlády.
Že myslí pouze na své úzké ekonomické zájmy a volí bez ohledu na reálné chování preferovaného kandidáta, elity často vyčítají především příznivcům Andreje Babiše a dalších populistických či nacionalistických politiků. U lidí, kteří mají větší ekonomický a kulturní kapitál, mohou se vzdělávat, cestovat, číst ve více jazycích - zkrátka mají více šancí porozumět světu -, je ale takové chování daleko méně omluvitelné.
Už o posledním zářijovém víkendu uvidíme, zda postkomunismus a devadesátková nostalgie u pražských volebních uren opět zvítězí nad obsahem.
Autorka je redaktorkou serveru Voxpot.cz.
