Pražští politici toho vloni před komunálními volbami slibovali tolik, že kdyby všechno splnili, neměli by jejich nástupci už co dát na plakáty. Takže když se na něčem velkém opravdu dohodnou, působí to jako překvapení. A přece: v noci na pátek zastupitelstvo schválilo, že v metropoli budou zrušeny všechny herny a zůstane jen 101 registrovaných kasin. A nová nebudou přibývat.
Jde o bohulibé rozhodnutí, asi nejvýznamnější, jaké pro život města nová politická reprezentace učinila.
Pocit překvapení plyne nejen z přetlaku a devalvace volebních slibů a z toho, že politické formace rozpadlé na atomy našly shodu. Město kupodivu také oželí několik miliard korun, které z odvodů z hazardu každé volební období dostává. Lobby tentokrát neuspěla. A politici si dobrovolně zmenšili svou vlastní moc, do značné míry odvislou od toho, kolik peněz v městské pokladně mají a rozdělují.
Veřejné herny jsou jednou z nejzbytečnějších institucí, jaké se v posledních desetiletích podařilo rozvinout. Ale také jednou z nejúspěšnějších: když propojíte reálnou nudu s iluzí štěstí, prostě to funguje.
Hospodářská komora Praha protestuje ve jménu „ochrany svobodného a poctivého podnikání“. Vadí jí, že zastupitelé nerozlišují dobré herny od špatných, a zdůrazňuje, že jde o politické rozhodnutí. V tom posledním má určitě pravdu – ale co je na tom špatného? Samozřejmě, že je to politika, vždyť řada voličů si vybírala i podle hojných programových slibů ohledně hazardu. Tak teď politici rozhodli a na rozdíl od lobby herního průmyslu nesou politickou odpovědnost. Tak to má být.
Argumenty pro a proti mají póly „sociální, zdravotní a ekonomická škodlivost hazardu“ versus „zákaz nic neřeší, postihne ty slušné, gambling přejde do podsvětí“. Pro výběr mezi nimi je klíčové, co zmínil radní Lukáš Manhart (TOP 09), odpůrce heren: kultivace prostředí.
Herny totiž jako by vrostly do tváří měst a velmi rychle začaly působit dojmem nezbytnosti. Jsou tu, jako kdyby šlo, jak občas zní z hazardního byznysu, o „neoddělitelnou součást nabídky zábavních služeb“. Tak hojnou prostě proto, že je populární. Nabídka – poptávka. Asi jako by v každé větší ulici stál asfaltový ovál s u-rampou, protože národ toho času propadl jízdě na kolečkových bruslích.
Pohled na hazard jako „lidovou zábavu“ je falešný. Je dobře, že se ho někteří politici, poté co jim téma vnukli komunální aktivisté, odhodlali rozbít. Nikdo jiný než politici to udělat nemůže. Věc dospěla tak daleko, že cesta zákazů je bohužel nutná. Hraní na automatech není žádné kulturní vyžití, na kterém by se měly obce podílet, respektive se prostřednictvím odvodů z něj nechávat de facto korumpovat.
Není možné nechat si skrze herny měnit „životní prostředí“ měst a obcí. Nejde jen o ty sociálně-patologické jevy, o kterých mluví lékaři, kriminalisté, sociální pracovníci. Ale vůbec o charakter ulic, náměstí, sídlišť a života v nich. Herny se místy rozbujely dokonce tak, že ho začaly spoluurčovat; vyhlášky o zákazu blikajících jackpotů a podobně jsou jen kosmetickou úpravou fasád.
Zákaz heren v Praze vyznívá jako vzkaz, co je v městském organismu normální a přirozené a co ne. Herny vůbec ne, navzdory mimikrám, které si osvojily.
Jak dopadne zákaz v pražské praxi, bude jasné nejdřív tak za rok. Tábory pro i proti určitě předloží sugestivní důkazy v duchu „já jsem vám to říkal“. Cenné je, že volič je může posoudit o příštích volbách. Vlastně se nestalo nic zas tak mimořádného – boj s hazardem skloňovali politici ve všech pádech a prostě se jen nenechali zviklat. Zatím.
Zato boj s billboardy, podobně přebujelou a domněle neoddělitelnou součástí městské ekologie, se v Praze vede papírovými meči. Tlak zdola tu ještě není tak silný, aby mu politici vyšli vstříc a postavili se byznysu.
