Když v roce 2012 německá kancléřka Angela Merkelová na půdě pražské právnické fakulty zakončila svou řeč, ozval se potlesk a její úvahy pak chvíli poletovaly po českých médiích. To bylo ale tak vše, protože nic zásadního neřekla.
Což o pondělním pražském projevu jejího nástupce tvrdit nelze. Olaf Scholz v Karolinu narýsoval dosti konkrétní změny, jimiž by podle jeho přesvědčení měl v blízké budoucnosti projít prostor, který spolu sdílíme - tedy Evropská unie. Není tak divu, že jeho slov si tentokrát všimla i zahraniční média.
Jakkoliv se spolkovému kancléři dostalo na univerzitní půdě uznání, mnohé z toho, co řekl, zvyšuje českým politikům krevní tlak. Především pak představa, že by jednotlivé členské země měly přijít o právo veta či disponovat skromnějším počtem europoslanců.
Jak by ovšem řekl univerzální český expert Jára Cimrman, můžeme o takových návrzích "vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat".
Co vše mění Putin
Scholzova argumentace, s níž volá po reformách, které by klub učinily akceschopnějším, je velmi prostá. Nevychází z idealistických snů německých sociálních demokratů. Nevypočítává ani pragmatické ekonomické důvody. Staví v zásadě na jednom jediném slově: Putin.
"Kdy, když ne teď - v době, kdy se Rusko snaží posouvat hranice mezi svobodou a autokracií - bychom měli položit základní kameny rozšířené unie svobody, bezpečnosti a demokracie?" tázal se v Praze řečnicky německý kancléř. A připomněl, že pokud by se byla na jaře Evropa nedokázala rychle shodnout na jednotné reakci, měl by ji teď Kreml přesně tam, kde ji mít touží: na lopatkách, z nichž by škemrala o levný plyn.
To se nakonec naštěstí nestalo, ale je čím dál zřejmější, že tváří v tvář stále agresivnějšímu Rusku přestal být současný unijní model vyhovující. Aktuálně je to dobře patrné třeba na energetice, která byla žárlivě střeženým hájemstvím jednotlivých států, takže Moskva je mohla svým surovinovým bohatstvím po libosti buď uplácet, nebo trestat.
Kromě volání po těsnějším evropském propojení se v Praze Německo Scholzovými ústy přihlásilo i k příznivcům razantního rozšíření klubu. "Ano, Ukrajina, Moldavsko, výhledově také Gruzie a samozřejmě také šest států západního Balkánu - ti všichni jsou součástí naší svobodné, demokratické Evropy. Jejich vstup je v našem zájmu." Při 36 členech však už není možné, aby unie (ne)fungovala stejně jako nyní.
Je až neuvěřitelné, čeho všeho Putin za pouhých šest měsíců dosáhl. Nejen že se zařadil mezi masové vrahy, ale dokázal i sjednotit evropské země nad otázkami, které bezvýsledně probíraly posledních 20 let. Rozšiřování unie a posilování jejích vazeb má už nyní uvnitř klubu jen minimum relevantních protivníků.
Veto vetu
Scholz je mistrem kompromisu, neopomněl tedy zdůraznit, jak je mu jasné, že ne všechno se může změnit hned. Přihlásil se k myšlence francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, jehož snem je vytvořit Evropské politické společenství, aby mohli s členy unie spolupracovat jak ti, kteří do ní chtějí vstoupit (východ Evropy), tak ti, kteří ji opustili (Británie).
Aby se spolek stal funkčnějším, navrhuje Olaf Scholz zrušit právo všech členů na veto v klíčových hlasováních. "Musíme si totiž uvědomit, že trvání na jednomyslném rozhodování může fungovat pouze v době, která nevyžaduje rozhodování rychlé. To však nejpozději od ruského útoku na Ukrajinu neplatí!" Minulostí by se tak stala nečekaná a nepochopitelná veta či výhružky jimi, v kterých si nyní tak libují Maďaři - a připravují tím ostatní státy o drahocenný čas.
Jeho další plány už nejsou tak radikální, ale stále dost významné na to, aby měly sílu vyvolat svár. Podle německých představ by už do budoucna neměl mít Evropský parlament více než 751 poslanců, což by při nabírání nových zemí znamenalo, že se ty stávající musí nějakých křesel vzdát. A pokračovat by už nemělo ani absurdní vymýšlení dalších a dalších ředitelství, jen aby v nich každý stát mohl mít svou komisařskou stoličku.
Výzva pro střední Evropu
Německý kancléř sice opakovaně zdůrazňoval, že je připraven o všech svých představách diskutovat, nezdá se ale, že by tím měl na mysli nekonečné debaty se Středoevropany. Jak je zřejmé už z jeho požadavku, aby se první oblastí, v níž padne právo veta, staly záležitosti, které se týkají sankcí a lidských práv - což je opatření otevřeně zacílené na Maďarsko, které ostatně Scholz při kritice konceptu "iliberální demokracie" i jmenovitě zmínil.
Ne, současnému německému kancléři rozhodně není vlastní sentiment, jaký k postkomunistické středovýchodní Evropě chovala jeho předchůdkyně. Nemá žádné pochopení pro neproduktivní národovectví. Nerozumí tomu, proč vůdčí polské, české i maďarské strany nejsou členy tradičních evropských politických frakcí a raději hrají pro domácí publikum nacionalistické tirády, ač jinak tuze rády využívají výhod jednotného trhu a především peněz z eurofondů.
Scholzova agenda je tedy nyní jasná. Unikátního evropského sepětí, které vyvolala Putinova válečná agrese, chce využít k větší federalizaci unie. A Česko na to bude muset rychle reagovat. Přístup chytré horákyně, v jehož rámci politici kvůli domácí popularitě živí euroskepticismus na maximum, aby pak v krizích vždy hledali spásu v unijní pomoci, je už nejen nedůstojný, ale začíná být i vysloveně nebezpečný.
