Je to hezká případová studie, jak dnes funguje politický marketing a novinařina. Ve čtvrtek se na sociální síti Andreje Babiše objevil vzkaz "Zítra řeknu pravdu". Informační hodnota nula. Přesto nastal okamžitý sprint, kdo z kritiků dříve odvětí premiérovi, že pravda se říká vždy, a vyslouží si svou porci lajků. Tím ovšem jen živili algoritmus sítě a zvyšovali tak nechtěně dosah vzkazu. Vzápětí se přidala i média. Ač skutečně podstatné události byly například nový klimatický plán Evropské unie, bezradnost státu s dalším postupem očkování či stále ještě odklízení trosek na jižní Moravě, hlavní událostí mnoha zpravodajských stránek se stal premiérův bezobsažný nesmysl.
Jakmile reklama byla dostatečná a zájem řádně vybuzený, premiérův tým vypustil do světa Babišovu novou knihu. V té chvíli nastoupily v médiích komentářové rubriky, aby bez sebemenšího pročtení okamžitě text s absurdním názvem "Sdílejte, než to zakážou!" odsoudily, čímž jen pomohly dalšímu šíření i emoci, kterou premiérův tým přesně zamýšlet vybudit. Sám Babiš k tomu spokojeně ve svém nedělním hlášení poznamenal, že novináři už hledají, co je v ní špatně, ale to mu vůbec nevadí, protože je to skvělá knížka a bude se všem líbit.
Tím vlastně přiznal, o co mu s touto publikací jde. Na rozdíl od předchozí knihy "O čem sním, když náhodou spím", která byla plná detailních expertních kapitol o jednotlivých problémech republiky, je "Sdílejte, než to zakážou!" emocionálním ohňostrojem, ze kterého máte postupně oslepnout, ohluchnout, až nakonec zcela zapomenete na velmi mizerných pět let vlády Andreje Babiše a ze sady volebních lístků vám znovu do ruky skočí hnutí ANO.
Protimigrační zběsilá road movie
V úvodu svého propagačního videa ke knize nejprve ukazuje předvolební knížku z roku 2017 "O čem sním, když náhodou spím". Prý je stále platná. To má premiér naprostou pravdu. Ze slibů, které pod jeho jménem sesumírovali spolupracovníci, totiž nesplnil prakticky nic. Jen pár náhodných příkladů pro pobavení i k pláči: Superrychlý internet pro každého zdarma. Není. Budeme hodnotit státní zaměstnance. Nelze. Vznikne sociální konto pro rodinu. Není. Rozdělí se důchod na rovnou a zásluhovou část. To premiér dokonce blokuje. Všude budou sportovní centra. Vůbec. Bude jen 101 poslanců. Nesmysl. Bude méně ministerstev. Naopak vznikají další úřady. Vznikne fond vzdělávání. Ani náhodou. Republiku budou křižovat rychlovlaky. Někdy příště. Budeme jezdit elektromobily. Vždyť je není ani kde nabít. A perlička na závěr: Budeme mít legální sdílenou ekonomiku. To nejen že není, ale premiér nyní absurdně tvrdí, že jeho vlastní slib o sdílení bytů je ve skutečnosti neomarxistickým výmyslem Pirátů a chce se o to soudit.
Takto by šlo vyjmenovávat nesplněné sliby Andreje Babiše ještě dlouho a na závěr se podívat na to, jak (ne)zvládl covidovou krizi. Kdyby jeho marketingový tým tedy jen sepsal další knížku plnou konkrétních slibů, nevyhnutelně by se dostala do kolize s tou první, jejíž užitná hodnota doklesala během let až na užitnou hodnotu toaletního papíru.
Proto se velmi chytře (byť je to zároveň hodně smutné) Babišův tým rozhodl převyprávět uplynulé premiérovo funkční období jako zběsilou road movie. Není tak vůbec problém, že skoro na každé stránce je lež. Důležitá je celková emoce. Dobře je to vidět hned na první kapitole o migraci, kde připomíná vyjednávání o povinných kvótách na přerozdělování migrantů v roce 2018 v Bruselu.
Babiš zoufale se snažící odradit své nacionalistické voliče od přechodu k SPD Tomia Okamury líčí, jak nám v roce 2015 během migrační krize ostatní unijní státy povinně chtěly vnutit uprchlíky. "Znamenalo to, že by Česká republika musela povinně přijímat migranty. POVINNĚ, chápete? Jasně, teď všichni řeknete, že chápete, ale představit si to asi neumíte. Neuměl jsem to ani já." Jenže Babiš to velmi dobře uměl. Ani stokrát opakovaná lež nemůže překrýt fakt, že vláda Bohuslava Sobotky, kde byl Babiš vicepremiérem, se v červenci 2015 rozhodla přijmout 1500 migrantů. Když se podíváme do vládního dokumentu, tak pro byli i všichni ministři ANO, zcela v souhlasu s tehdejší rétorikou liberála Babiše, že sem může přijít klidně tisíce migrantů ze Sýrie. Teprve později mu tým poradil, že na nacionalistické pozici může vydělat, takže obrátil. Čtenáři Babiš tají i to, že v roce 2018 už dávno velké země prosazování povinných kvót vzdaly a zmíněný summit to jen potvrdil. Ovšem lídři V4 z toho udělali bengál, co údajně vybojovali. Babiš z toho žije dosud, hlavně aby se veřejnost nedozvěděla, že není schopen hájit české národní zájmy při bruselské rozbíhající se debatě o již nových azylových pravidlech.
Orbán nás zachrání před dekadentním Západem
Vyjmenovávat veškeré lži, nepravdy a manipulace ani není možné. Jak se z včerejšího liberála stal dnešní ultrakonzervativec, lze dobře ilustrovat třeba na Babišově vizi rodinné politiky, kde si úplně protiřečí. V obou knížkách uvádí na úvod dvě čísla. Kolik se nyní rodí ženě průměrně dětí (1,7) a kolik je minimum, aby národ nevymíral (2,1). V první knížce si však liberál Babiš stěžuje, že "jen asi 40 procent našich žen s dítětem do šesti let pracuje", a blahořečí, jak v jeho milované Francii "se polovina žen objeví v práci do 18 měsíců". Takže plánuje, jak podpoří školky, zavede různé hlídaní, to vše podpoří "kontem pro rodinu" (nic z toho nesplnil). A v nové knížce? "Je super, že máme tak dlouhou rodičovskou. Podívejte se třeba na Francouzky, jak odkládají svá dvouměsíční miminka do jeslí a utíkají zpátky do práce. U nás můžete být doma s dítětem až čtyři roky." Vzorem už není Babišovi Francie s vysokou porodností 1,9 dítěte na ženu, ale kupodivu nově Maďarsko Viktora Orbána, které má jednu z nejnižších porodností v Evropě (1,4) a je to úplně ta nejméně vhodná země, od které se cokoliv učit.
A tak je to v nové Babišově knížce se vším - s migrací, podporou rodin, podporou školství, vším. Lež na lež. V jistých chvílích to už připomíná spíše produkt Skupiny surrealistů v ČSR, třeba když dojdete ke státní fabrice na výrobu bytů nebo slastnými popisy, jak si premiér dává do cappucina domácí med.
Cílem knihy rozhodně není poskytnout voliči jakékoliv informace připomínající předvolební program, tedy závazek politika vůči voliči. Jde o gejzír lží a emocí, ve kterých v pravidelném rytmu má probleskovat strach z Pirátů. Proti nim sice Babiš osobně nic nemá, chtěl s nimi kdysi i spolupracovat, ale nyní si po úpadku TOP 09 potřebuje najít nového nepřítele, aby měl proti komu zase jednou sešikovat své voliče. A protože ODS by rád nalákal do příští vlády, tak to padlo na Piráty. To podstatné, co si volič má dle Babiše z knihy zapamatovat, zní: "Máte obavy? Já jo. Hlavně z toho, že naši zemi převezmou Piráti."
Čech, který nerozumí Česku
Na celé knížce, která je vlastně jedním nekonečným nedělním hlášením na 450 stran, je nakonec možná nejzajímavější závěrečné zamyšlení "Co znamená být Čechem?". Babišův tým si na závěr vymyslel figuru, jak Babiš dopisuje knihu, vůkol voní posekaná zahrada Strakovy akademie a jemu se zalijí oči láskou k Česku. "Chci teď dopsat tuhle knížku. Knížku o čtyřech letech v čele České republiky. O čtyřech letech v čele země, kterou miluju. Země, která mi dala všechno, co mám."
To je tedy hodně odvážné tvrzení. Babišovi v kariéře pomohla především Bratislava a tamní komunistická strana, které dekády sloužil, na Slovensku také založil první rodinu, než ji opustil. Jako prominent komunistického režimu cestoval různě po světě, jen ne po Česku. Nakonec zakotvil v Maroku. Dnešní bojovník proti muslimským hordám v této zemi chtěl dokonce i natrvalo zůstat, zdejší sametová revoluce v roce 1989 ho vůbec nezajímala: "V Maroku jsem byl i v době sametové revoluce a ani jsme pořádně nevěděli, co se dělo u nás doma. Chtěl jsem v této zemi zůstat natrvalo," uvedl kdysi ve svém životopisu. České republice tak Babiš vděčí především za systém rekordních agrárních dotací jeho velkopodnikům a také někdejší ochotě politiků ODS a ČSSD mu pomáhat při nepřátelském přebírání nejrůznějších zdejších podniků.
Babišovo češství se obvykle zužuje na dvě kategorie - podle národnosti je Slovák, podle občanství Čech. Ale sám Babiš v závěru své knihy správně ukazuje, že být Čechem znamená především tuto zemi znát, dobře jí rozumět, mít zažitou její historii, hodnoty a hlavně dokázat pochopit lidi kolem sebe. Během uplynulých pěti let premiérování ale ukázal, že si nejen plete Karlovarský a Královéhradecký kraj, které zná stále ještě méně než Bratislavu, Ženevu či Maroko. Ale především, že vůbec nedokáže porozumět potřebám obyvatel České republiky. V kategorii češství, kterou si sám stanovil, neprospěl.
V závěru knihy sumarizuje, že být Čechem pro něj znamená "sounáležitost, empatii, porozumění, lásku", ale kniha plná lží a nesmyslů přitom svědčí o opaku. Jako by premiér chtěl celému Česku před volbami vzkázat: Když to na Čechy nešlo s pravdou a láskou, třeba se chytnou na lež a nenávist.
