Pokud je možné pochválit hlavu státu za pravdomluvnost, neměla by být taková unikátní příležitost promarněna. A prezidentův sněmovní projev ke schvalování předělaného státního rozpočtu takovou příležitostí je. Neobešlo se to bez pár nejapných bonmotů a nepřesností, nicméně jádro pudla popsal správně - buď má český stát s rozvrácenými veřejnými financemi najít výrazné úspory, nebo musí zvednout daně. Ani jedno nový rozpočet nezvládá, jakkoliv vládní politici investují nemalé úsilí, aby to tak vypadalo.
Smutné je, jak ke svému realistickému popisu stavu erárních financí prezident došel. Postupoval podle svého tradičního vzorce - když všichni něco tvrdí, já budu natruc tvrdit úplný opak, abych si získal pozornost. Většinou tato taktika Miloše Zemana zavádí na ošklivé scestí. Nicméně zde mu to vyšlo, protože v bludu žije vládní reprezentace. Schovat covidové dluhy ze státního rozpočtu do zdravotních pojišťoven opravdu není žádný skutečný škrt. Proškrtávat investice je ta největší hloupost. Výběr daní naprosto neodpovídá základním potřebám státu. A vrcholem vládní ekonomie je tvrdit o deficitním rozpočtu, že je protiinflační.
Prezident si vyhodnotil, že nastala ta výjimečná situace, že prostě i jen říct pravdu vzbudí dostatečné pozdvižení, po kterém vždy tak moc touží.
Kde skutečně škrtat
Miloš Zeman správně připomněl základní poučku, že rozpočet má být především proticyklický - pokud očekáváme nijak vysoký, ale přece jen alespoň tříprocentní růst, stát se má stáhnout a poplatit své dluhy po předchozím ekonomickém útlumu.
To by měl být základní pohled na rozpočet, ale ze dvou důvodů nyní není. První je aktuální zaujetí inflací, takže se vláda deficitní rozpočet snaží vydávat za protiinflační. To je nesmysl. Většinu práce proti inflaci odvede Česká národní banka zdražením peněz. A říkat o rozpočtu, kde se všehovšudy reálně škrtlo pár desítek miliard ze skoro dvou bilionů, že je protiinflační, to si žádá hodně bujnou představivost.
Miloš Zeman se zaklínal Johnem Maynardem Keynesem, ale v cupování údajného vládního boje s inflací argumentoval velmi monetaristicky: ODS s ANO pustily zrušením superhrubé mzdy a snížením daní na sto miliard do oběhu, lidé je nyní po krizi logicky utrácí a tlačí ceny vzhůru. I když si prezident trochu popletl ekonomické školy, měl pravdu.
Správně také chtěl místo fiktivních škrtů nějaké reálné. Zemanův oblíbený terč jsou daňové výjimky a došlo na ně i nyní. Některé, jako je sleva na poplatníka či děti, škrtnout nejdou, ale že jde o nepředstavitelný chaos úlev, v tom má pravdu. Prezident náklady na nejrůznější daňové úlevy vyčíslil na 380 miliard. Ty jsou ve skutečnosti jen za daň z příjmů fyzických osob. Když se připočtou i ty v korporátní dani a DPH, je to dokonce přes 600 miliard.
Některé určitě stojí za škrtnutí, respektive nahrazení něčím rozumnějším. Pokud jako příklad prezident uvedl slevu na nepracující manželku či manžela, tak se trefil do černého - je to jedna z těch nejabsurdnějších úlev, na které stát tratí miliardy.
Daně mezi realitou a populismem
Kdo čekal, že po chvíli rozumnosti nastoupí tradiční prezidentovo urážení všech okolo, tak se spletl. Prezident po své hospitalizaci zjevně pookřál a dál poslancům nakládal, co se do nich vešlo.
Potom, co správně upozornil, že se prakticky nic neškrtá, přešel k příjmům. Opřel se do rušení superhrubé mzdy z dílny ODS a ANO, protože těch sto miliard nechybí jeden krizový rok, ale každý rok, a to už je obrovský ranec peněz. Prezident mohl ještě připočíst rušení či snížení dalších daní, aby dokonale ilustroval rozvrat příjmové stránky rozpočtu.
Vládní politici jsou chyceni do svého předvolebního populistického slibu, že daně se nebudou zdvihat. A prezident jim správně řekl, že teď už je ale po volbách, takže je čas být zase trochu rozumný a navrhl zvednout daň z příjmů fyzických osob na předchozí úroveň.
To je nyní zcela politicky neprůchodné, ale bylo by to nejčistší řešení. Protože je to však pro vládní garnituru nepřijatelné, budou se muset hledat jiné pokoutní způsoby, takže jako v každé krizi to nakonec skončí zvedáním DPH. Ale i k tomu ještě bude muset vládu dotlačit bobtnající státní dluh a vlastní neschopnost zrušit byť jen ty nejabsurdnější dotace, jako je státní sleva na jízdné.
Popírání reality je drahé
Ač prezident neodolal a rozptyloval se nejrůznějšími nepodstatnostmi, jako je problematika národního ptáka, nakonec udržel myšlenku a zdárně ji i dokončil. Aby nemohl být kraválovou pravicí obviňován, že chce umořit lidi vyššími daněmi, nejprve navrhl masivní škrty. A aby nemohl být ukřižován kraválovou levicí, že chce lidem brát nejrůznější sociální slevy, správně dodal, že bez vyšších daní to stejně nakonec nepůjde.
Je smutné, jak třaskavá může být obyčejná pravda, navíc ani ne nějak zvlášť intelektuálně náročná. A pro pořádek: neříká ji jen Zeman. Říkají ji i všechny mezinárodní instituce i čeští ekonomové, když zrovna neloví lajky na sociálních sítích.
Tak jak dlouho tedy ještě bude trvat popírání ekonomické reality Česka? Snad už moc dlouho ne, protože neschopnost brzo zase sevřít rozevřené nůžky mezi příjmy a výdaji znamená nevyhnutelně další a další dluhy, které podvazují úspěšnou budoucnost Česka.
