Daniel Anýž Daniel Anýž | Komentáře
17. 9. 2018 9:50

Sirotci? Ani jednoho. Babiš vstoupil na tenký led, a nejspíš to dobře ví

Pane premiére, nepleťte si, prosím, dočasnou pomoc v nouzi, s vámi zmiňovanou "převýchovou".
Napřed naše děti. Co řekneme rodičům, kteří jim nemohou platit obědy?
Napřed naše děti. Co řekneme rodičům, kteří jim nemohou platit obědy? | Foto: Reuters

Je těžké vypnout emoce. Rozhořčení, hanbu, smutek. To vše postupně, a zároveň najednou, cítíme, když sledujeme způsob odmítavé reakce premiéra Andreje Babiše na návrh, aby Česko přijalo padesát syrských sirotků, kteří jsou v současnosti umístěni ve sběrných táborech v Řecku.

Vztek člověka bere z demagogie, překrucování, které k tomu jeho mediální fámulové vymýšlejí. Je pravda, že jde o iniciativu české europoslankyně Michaely Šojdrové z KDU-ČSL, ale Babišova podprahová snaha malovat to jako měkkosrdcatý, křesťanský nápad (což v ateistickém Česku zarezonuje) zamlčuje podstatnou věc.

Babišovo PR jede na plný plyn

Přímou inspirací byl britský zákon, iniciovaný a prosazený v roce 2016 členem tamní horní sněmovny, Lordem Dubsem. Británie v rámci této legislativy rozhodla o přijetí 350 sirotků ze Sýrie, Eritrey a dalších zemí, kteří v té chvíli byli v Řecku nebo ve francouzském Calais.

A už vůbec se od Babiše a jeho PR mágů nedozvíte, že Lord Dubs je jedním z Wintonových dětí, které před nacismem a možnou, ne-li pravděpodobnou smrtí, v roce 1939 zachránil Sir Nicholas Winton.

A nikde se v Babišově dlouhém nedělním postu na Facebooku (sorry, Marku Prchale, to ale musel být zkažený víkend) neříká, že další dvě z Wintonových dětí, lady Milena Grenfell-Bainesová a paní doktorka Ruth Hálová, obě dámy stříbrných vlasů, se v pátek vypravily do Prahy (první z nich z Anglie, druhá z Holubova v jižních Čechách), aby na debatě v Senátu osobně podpořily předloženou iniciativu.

S čímž už přímo souvisí druhá z výše zmíněných emocí. Hanba za premiéra, který píše, že "máme dětem pomáhat tam, kde se ty děti narodily a kde žijí. Jsou traumatizované, je potřeba se jim věnovat komplexně a určitě nejde o to je převychovat v Čechy."

Ne, pane premiére

Pane premiére, čemu, prosím, nerozumíte na spojení "sirotci v táborech v Řecku?". Proč nás tak poklesle urážíte? Jak byste chtěl těmto sirotkům právě teď " pomáhat tam, kde se narodili"? Opravdu nevidíte, že vaše "argumenty" tentokrát ne kulhají, ale postrádají obě nohy?  

Jde o přeci právě o to, že ty děti nejsou "doma", ale jsou samy v cizí zemi a potřebují pomocnou ruku, účastné zázemí a pocit bezpečí "tady a teď".

 A pane premiére, nepleťte si, prosím, dočasnou pomoc v nouzi, s vámi zmiňovanou "převýchovou". Asi se tím snažíte schválně implikovat, že po případné "adopci" by zde sirotci automaticky zůstali natrvalo, vyrostli by se z nich s českým prostředím nesourodí dospělí, a v konečné fázi by se sem za nimi ještě ze Sýrie natáhlo široké příbuzenstvo.

Jenže tak, jak je program navržen, by byl časově omezený na tři až čtyři roky, přijaté děti by - vedle okamžité pomoci v jejich aktuální zoufalé situaci - neměly zajištěn dlouhodobý pobyt, natož občanství.

A stejně tak by bylo zcela na dalším rozhodnutí českých úřadů, zda by sem za nimi případně mohli přijet příbuzní. Nebo zda by se přijaté syrské děti za svými rodinami, pokud by se v budoucnu našly, naopak vrátily do Sýrie.

Nic, nikdo, nikdy, sami máme málo!

A smutek? Ten se pozorovatele zmocní, když premiér Babiš začne mluvit o penězích. "Kde budou bydlet? Kdo to všechno zaplatí a co pak řekneme třeba těm českým rodičům, kteří sami nemají na školní oběd pro svoje vlastní děti nebo se starají o děti s hendikepem a chybí jim peníze na zdravotní i školní pomůcky a další věci?", ptá se Andrej Babiš.

Ano, je to vážné, a už to mělo být řešeno. Ale právě proto připomeňme, že tento smutný dotaz zde klade současný premiér, který byl v předchozích letech místopředsedou vlády a ministrem financí a který občanům sliboval, co vše zařídí, a jak on a jeho lidé budou makat.

Takže? Premiér Babiš se nám zde teď buď přiznává, že v téhle důležité sféře svého politického makání byl zatím neúspěšný. Anebo jde o nejapnost, když se bere české občany v nouzi za rukojmí, aby zdůvodnil, proč naše země nemá dost sil na to, aby pomohla ještě komukoli jinému.

Cizí děti? To není náš problém, sami máme málo. A bacha, ty děti vyrostou, a vystaví naši zemi, společnost a kulturu existenčnímu ohrožení!

Kdo moc mluví, ten se něčeho bojí

S emocemi se tomu opravdu těžko věří, a proto to zkusme s chladnější hlavou. Oproti stručnosti, s kterou Babiš před nedávnem vyloučil například přijetí jakýchkoli uprchlíků z lodi, které dorazila do Itálie, je jeho nedělní post na Facebooku, v kterém odmítá syrské sirotky, nezvykle dlouhý.

Premiér se brání celou baterií důvodů, k čemuž pak navíc připojuje výčet svých jiných "úspěchů". Všechen tenhle "balast" ovšem nakonec vzbuzuje dojem, že tentokrát tak chce Babiš přehlušit nejen samotnou iniciativu na přijetí sirotků, ale také svoji vlastní nejistotu.

Z Babišova způsobu obrany je prostě cítit, že patrně i on sám tuší, že tentokrát vstoupil na tak tenký led, kam ho možná ani jeho voliči nechtějí ochotně následovat.

A že skutečným důvodem jeho odmítnutí je muž jménem Tomio Okamura, kterého premiér Babiš v pátek opakovaně zmínil, když jej po debatě v Senátu oslovila jedna z výše zmíněných "Wintonových dětí", lady Milena Grenfell-Bainesová.

Chce být ANO rukojmím Okamury?

Sama lady Milena se v české politice neorientuje dost na to, aby to chtěla a mohla komentovat, ale dojem dalších přímých svědků byl, že Andrej Babiš jedná tak, jak jedná, z politického kalkulu, a v tomto případě z obav.

Nejen z toho, aby mu předseda SPD a jeho strana nepřetáhli voliče, ale kvůli tomu, že přijdou politické handly, kdy spíše než na koalici s ČSSD a tichou podporu komunistů, může potřebovat právě hlasy SPD.

Možná na to má Andrej Babiš průzkumy, ale jsou si on a jeho poradci skutečně jistí, že členové a voliči ANO to tak chtějí, že chtějí prodat poslední zbytky důstojnosti, lidské slušnosti za příští možné dohody s Okamurou?

Proč se jich Andrej Babiš vlastně nezkusí na rovinu zeptat? Už teď je zřejmé, že v Česku by se našlo dost konkrétních rodin, které by si syrské uprchlíky vzaly. Celá věc by se tím zjednodušila, odpadl by alibistický pokřik "tak si je vezměte domů, když je chcete!".

Bylo by to pro vás, moji voliči, takto přijatelné? Já sám bych se nemusel  nijak aktivně angažovat, občanské iniciativy by to zvládly samy.  A okolní společnost by na "cizí děti" ve svém středu zapomněla, protože o té kapce v desetimilionovém českém moři by vůbec nevěděla.

Tomio Okamura by neměl z čeho vařit, a já bych jím nebyl vydíratelný. Moji milí Češi, voliči ANO, nestojí to za hřích lidskosti?

Zkuste to ještě jednou promyslet....

Jde o padesát (slovy - PADESÁT) dětí, které v současnosti, jak napsala ve svém dopise české vládě, druhé "Wintonovo dítě" doktorka Ruth Hálová, "postrádají důstojný domov, řádnou výchovu a dostatečnou stravu, které žijí v nouzi, nejistotě a strachu".

O dětech, které nás nemohou nijak ohrozit. Ale naopak by Andreji Babišovi mohly politicky pomoct v očích světa. Po případném přijetí sirotků by kritika Bruselu, že nejsme solidární, ztratila morální sílu.

Z Babiše, politika "odmítače", by se stal příkladný státník. Pane premiére, nestálo by to už jen z tohoto důvodu, když pro nic jiného, ještě jednou za úvahu?

Andrej Babiš řekl, že chceme pomáhat dobrovolně, teď ukázal, že dobrovolnost pro něj znamená nula, říká Tomáš Prouza. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy