Málokdo pochybuje, že se Hrad urval ze řetězu. Logicky se tedy objevily úvahy o tom, že by bylo rozumné zrušit přímou volbu prezidenta. Ta byla do našeho ústavního systému naroubována, uměle vložena až po doslova strašlivé, nechutné druhé volbě Václava Klause prezidentem v únoru 2008.
Na ty třináct let staré události se už zapomnělo, protože dnes vidíme především to, jak nebezpečně se Hrad odpoutal od dosavadních trendů české politiky, především pak naší zahraniční politiky, od jejího polistopadového směřování. Vlastně není divu, že změnu v této oblasti koalice Spolu a Pir/STAN vidí jako návrat k „havlovské politice“ (u ODS to znamená, že se skutečně musela změnit).
Zpět k přímé volbě prezidenta. Kupříkladu novinářka Veronika Sedláčková, zjevně ovlivněna událostmi okolo zatajování skutečného zdravotního stavu Miloše Zemana jeho kancléřem Mynářem, nedávno tweetovala toto: „Až skončí tohle nedůstojný divadlo, měl by se parlament zamyslet nad zrušením přímé volby. Myslím, že si to zasloužíme všichni.“
Na to jí odpověděl bývalý poslanec ODS Tomáš Fejfar: „Ale kdo dotlačil politiky k uzákonění přímé volby? Prostřednictvím médií prý veřejnost! Ten nátlak byl obrovský, vzpomeňme si na to. To už nikdo nezruší, extremistické strany se o to postarají strašným bugrem, který by v ulicích spustily.“ A jistý Jagan ironicky tweetoval: „Přesně, měla by se vrátit doba, kdy kabinky WC v parlamentu byly povýšeny na volební místnosti. Tradice by se měly dodržovat.“
Politiky prý dotlačila k přímé volbě prezidenta média. Omyl, politici v roce 2008 předvedli tak strašné selhání, takovou špínu, tak hanebnou, dryáčnickou, nedůstojnou šestikolovou volbu, že se zdálo opravdu nemožné takto pokračovat. Zmizelá zelená poslankyně Olga Zubová (volba byla velmi těsná), vyhrožování (některým politikům přišla poštou nábojnice; mafiánský vzkaz), údajné úplatky (zástupci ČSSD obvinili svého exkolegu Evžena Snítilého, že vzal peníze výměnou za podporu Václava Klause, prý byl pod dlouhodobým tlakem spojeným s nabídkou peněz, aby zradil).
Tehdy to prostě vypadalo tak, a mysleli si to sami politici, poslanci a senátoři, že není možné volbu „hlavy státu“ nechat na parlamentu, protože prostě příšerně zklamal, zostudil se. Rozhodli se tedy zbavit své vlastní odpovědnosti a hodit lidu ohlodanou kost, nabídnout mu, ať se ujme volby sám. Výsledek známe velmi dobře. Obrat české politiky k „ekonomické diplomacii“, tedy k Rusku a Číně, odpoutání Hradu od vlády, jež za zahraniční politiku odpovídá, ohromné posílení přirozeného mandátu přímo voleného prezidenta, který si začal dělat, co chce, a ústavu si vykládal naprosto po svém. Vykročil k poloprezidentskému systému.
Mít za prezidentku Zuzanu Čaputovou, proti přímé volbě bychom nebyli
O. K. Je to Miloš Zeman, dlouhou dobu mazaný, protřelý politik, který se ničeho neštítí, a který navíc po pádu Bohuslava Sobotky (bývalý premiér za ČSSD) spoléhal na souhru s premiérem Andrejem Babišem (ANO). - Ale podívejme se na sousední Slovensko, které má již od roku 1999 také zavedenou přímou volbu prezidenta. A lidé si tam zvolili jak slušného Andreje Kisku (2014), tak nyní „panující“ Zuzanu Čaputovou (2019), kterou jim mnozí Češi právem závidí.
Pokud by byl po Miloši Zemanovi zvolen někdo slušný, nevulgární, neorientovaný na Východ, k despociím, někdo ctící ústavu, někdo společnost nejen nerozbíjející, ale skutečně stmelující, jak se o to snažil kupříkladu Václav Havel, pak by se, předpokládám, pohled nejen Veroniky Sedláčkové na přímou volbu dost zásadně proměnil.
Zároveň si můžeme být jisti, že kdyby po dvou obdobích prezidenta Klause pokračovala volba sněmovnou a Senátem, Miloš Zeman by nebyl zvolen. Zákonodárci měli ještě v dobré paměti, co je to za člověka. A šanci na zvolení by neměli ani extremisté jako Tomio Okamura. V přímé volbě ji za určitých nepříznivých okolností mají větší.
Argumenty proti přímé volbě jsou tedy jasné, především však na ni není stavěná česká ústava. Odtud potom hrozí přesně to „utržení ze řetězu“, jehož jsme byli svědky v prvním a jsme svědky v druhém Zemanově období. Takový typ prezidenta, jak se toho před přijetím přímé volby právem obával Petr Pithart, potom drsně rozděluje společnost.
Zároveň ale platí, že přímé volení přineslo určité politické oživení, vtáhlo veřejnost do politiky, probudilo o ni zájem. Toto platí, jenomže je tu zase nové proti, nová silná výhrada: žijeme v době fenoménu sociálních sítí, internetu a dezinformací, fake news. Viděli jsme, jak dezinformace, masivně šířené lži, pomohly zlikvidovat Jiřího Drahoše, prohrál také díky nim, sice těsně, ale prohrál.
Dá se přece jen předpokládat, že by fake news neměly mít tak silný vliv na ostřílené poslance a senátory. A to je docela silný argument, protože Česko se zatím dezinformacím nejen neumí bránit, prakticky nic proti nim nedělá, ale je v nich zapadlé tak hluboko, že je šíří i premiér (viz jeho předvolební lži o Pirátech) a prezident (viz jeho typicky proruský postoj po odhalení, že za výbuchy ve Vrběticích nesou odpovědnost agenti ruské vojenské tajné služby GRU).
Najdou se tedy vážné argumenty proti přímé volbě, ale i pro ni. Jasné je, že tento způsob výběru nejvyššího ústavního činitele jde proti podstatě české ústavy. Protože u nás není zaveden prezidentský systém, poskytuje přímá volba prezidentovi nezdravě, nebezpečně silný mandát a jen velmi slušný, osobně silný politik nepodlehne pokušení toho mandátu zneužít. Zároveň však můžeme celkem snadno tušit, že nová vláda bude mít na starosti docela jiné problémy než změnu volebního systému a hádku o něj. Takže se jen tak nezmění.
Někdy v budoucnosti pak můžeme přemýšlet, jestli ten monarchistický institut „hlavy státu“ nezrušit docela. Pro české občany tolik a tak mylně vzhlížející k panovníkům by to bylo jedině zdravé.
