Italská herečka Asia Argentová byla v poslední době známá především jako jedna z 87 lidí, kteří promluvili o tom, že je sexuálně napadl filmový producent Harvey Weinstein. Před pár dny však přinesly New York Times zprávu, že se měla v minulosti sama sexuálního násilí dopustit. Podle dokumentů, které má deník k dispozici, zaplatila loni v listopadu 380 000 dolarů jako mimosoudní vyrovnání herci Jimmymu Bennettovi, který jí pohrozil žalobou za to, že jej v roce 2013 coby sedmnáctiletého zneužila. Argentová čin popírá, částku podle ní zaplatil její dnes už zesnulý partner Anthony Bourdain, protože považoval Bennetta za "nebezpečného".
Křivá obvinění jsou výjimka
Aktivisté, kteří se zabývají problémem sexuálního násilí, doporučují mimo soudní kontext uplatňovat princip "důvěřujte oběti". Tohle doporučení vychází ze skutečnosti, že sexuální útok z různých důvodů často pachatelům projde a naopak falešná obvinění jsou statisticky vzácná. Pravděpodobnost je zkrátka na straně těch, kdo říkají, že byli napadeni. A zatímco u soudu pochopitelně stále platí nutnost důkazního procesu, ona vzývaná "presumpce neviny" v běžném životě není užitečná a nikdo z nás ji nedodržuje. Všichni si děláme nějaký úsudek na základě předchozích zkušeností, dostupných informací, předsudků a dalších faktorů. Bohužel, u sexuálních útoků většinou předsudky zvítězí.
Předpokládejme tedy, že Harvey Weinstein skutečně napadl Asiu Argentovou a ona sama později skutečně napadla Jimmyho Bennetta. Co nám to říká o tom, jak sexuální násilí funguje? A co to znamená pro hnutí #MeToo?
Chiméra modelové oběti
Jen pro připomenutí: #MeToo je spontánní on-line hnutí, které loni na podzim odstartovala první obvinění vznesená proti Weinsteinovi. V průběhu několika měsíců pod tímto hashtagem vypovídali další lidé, převážně ženy, o svých zkušenostech z pozice obětí sexuálního obtěžování nebo útoku. K Weinsteinovi postupně přibývala jména dalších veřejně obviněných známých osobností - někteří vinu popírají, jiní (například komik Louis C. K.) se přiznali.
Celá iniciativa je od začátku kritizována především ze strany antifeministů. Tito kritici si teď pochopitelně libují, že mají v ruce nový trumf, protože skutky Asii Argentové podle nich zpochybňují věrohodnost celé kampaně. Jenomže téma sexuálního násilí nikdy nebylo jednoduché a neexistuje nic jako "správná oběť". Původní autorka hashtagu #MeToo, aktivistka Tarana Burkeová, to shrnula následovně: "Opakovaně říkám, že #MeToo je hnutí pro nás všechny, včetně statečných mladých mužů, kteří teď přicházejí se svými výpověďmi. (…) Není nic jako modelová oběť. Všichni jsme nedokonalí lidé a musíme být zodpovědní za své individuální chování."
Hnutí #MeToo je decentralizované, nemá oficiální lídryně ani organizační tým. Nejde tedy o žádný spolek, který by mohl vydávat tisková prohlášení a oficiální stanoviska. Média nicméně potřebují hrdiny a příběhy, a tak jednoduše pasují do role vůdčích osobností ty, kdo jsou nejvíc slyšet. V tomto případě to byla právě Asia Argentová a americká herečka Rose McGowanová. Vznikl tím dojem, že tyto ženy mluví jménem ostatních, nebo snad dokonce kampaň nějakým způsobem řídí, a tento mylný předpoklad samozřejmě vytváří ideální podmínky pro útoky na celé #MeToo. Osobnosti jako Tarana Burkeová, které se tématem zabývají dlouhodobě jak soukromě, tak i profesně, jsou naopak upozaďovány, protože nejsou dostatečně popkulturně atraktivní a velmi často jde o černošky.
Sex až na druhém místě
Pokud byli Asia Argentová i Jimmy Bennett sexuálně napadeni, oba jsou oběťmi sexuálního násilí. Tato skutečnost se nemění ani v případě, že Argentová napadla Bennetta - pouze to z ní dělá pachatelku v jedné situaci a oběť ve druhé. Jak napsala na svém Twitteru Sil Lai Abramsová, aktivistka a další z osobností #MeToo: "Tentýž člověk může být zároveň obětí a pachatelem. Jeden fakt se nedá vymazat druhým. A pachatelé musí být hnáni k zodpovědnosti bez ohledu na jejich gender."
Hnutí #MeToo je decentralizované, nemá oficiální lídryně ani organizační tým. Nejde tedy o žádný spolek, který by mohl vydávat tisková prohlášení a oficiální stanoviska. Média nicméně potřebují hrdiny a příběhy, a tak jednoduše pasují do role vůdčích osobností ty, kdo jsou nejvíc slyšet. (Na snímku Asia Argentová na festivalu v Cannes.)
#MeToo skutečně zatím smetlo skoro výhradně jen slavné muže, a to i v případech, kdy oběťmi byli také muži. Herci jako Anthony Rapp, Terry Crews a Brendan Fraser, kteří se svěřili s vlastními příběhy o sexuálním napadení, se všichni stali oběťmi mužských pachatelů. (Rapp byl první z celkem šestnácti lidí, jejichž obvinění zaslouženě torpédovala kariéru Kevina Spaceyho.) Odpovídá to statistice - pachatelem sexuálního obtěžování nebo násilí je v drtivé většině muž. To neznamená, že muži jsou od přírody amorálnější nebo bezohlednější. Je to výsledek nastavení společnosti.
Podle Tarany Burkeové je nutné přestat se bavit pouze o individuálních případech a víc se soustředit na roli, kterou v sexuálním násilí hraje moc a privilegium. Argentová je sice žena, ale nad tehdy sedmnáctiletým Bennettem měla převahu danou svým věkem a vlivnější pozicí. Sexuální útoky nejsou jednoduše výsledkem nekontrolovaného animálního pudu, jak se rádo tvrdí, ale mají mnohem víc co do činění se zneužitím nerovného vztahu k získání pocitu dominance a kontroly.
Význam hnutí #MeToo nezávisí na tom, jestli je každá nebo každý z napadených člověk, který se nikdy ničeho ohavného nedopustil. Principem hashtagu je ukázat, jak neuvěřitelně běžné sexuální násilí je a jak těsně souvisí se společenskou hierarchií. Bylo by scestné z aktuálního skandálu kolem Argentové vyvodit závěr, že "to dělají všichni, tak si nemají co vyčítat". Sexuální násilí je tím obvyklejší, čím víc ho bereme jen jako příležitost předvést svoji "politickou nekorektnost" ve facebookové diskusi a ignorujeme jeho systemickou podstatu.
