Ta čísla jsou alarmující mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. A to si jsem vědom faktu, že v podobných průzkumech velmi záleží, jak přesně byla otázka položena. Jenže ať už je metodika ke zjištění obecného názoru jakákoliv, můžeme s jistotou konstatovat, že žádná kultura v historii nepřežila, pokud se nebyla schopna ubránit. A pokaždé k tomu potřebovala splnit několik předpokladů.
Tím prvním je dostatek prostředků na vyzbrojení armády. V Evropě jsme tento aspekt totálně zanedbali. Ukolébávali jsme se svou ekonomickou silou, principiálně jsme odmítali řešení mezinárodních (i vnitropolitických) konfliktů pomocí násilí a především jsme kdesi v podvědomí byli přesvědčeni, že dějiny zbořením Berlínské zdi tak trochu skončily. Z těchto a ještě mnoha dalších důvodů přestaly být výdaje na obranu evropskou prioritou. Došlo to tak daleko, že některé členské státy NATO, včetně České republiky, nejsou schopny dostát svým vojenským závazkům.
K tomu připočtěme naši neschopnost postavit rychle jakýkoliv dům, tedy třeba továrnu, nemocnici nebo jakoukoliv komunikaci nutnou k přesunu armády. To znamená, že i kdybychom se dnes ráno probudili a schopnost vlastní obrany by se stala národní prioritou číslo jedna, ani tak bychom v řádu let nedosáhli stavu, k němuž jsme se zavázali a v němž bychom měli být už dnes.
Druhým předpokladem je dostatek vojáků. V Evropě jich chybí stovky tisíc. Exkurz do vlastní historie říká, že jsme již čtvrt století bez povinné vojenské služby, ale profesionální armáda je v mnohatisícovém podstavu a nic nenasvědčuje tomu, že by ho v krátké době dohnala. Proto by bylo třeba zavést nějakou formu výcviku obyvatelstva, které by mohlo vytvořit jakousi záložní armádu, anebo se vrátit tam, kde jsme před šestadvaceti lety skončili - tedy k povinné vojenské službě.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
Kdo ze zodpovědných politiků vyřkne něco podobného, ten velice riskuje. Za současné situace bude ostatními odsouzen, v lepším případě zůstane nevyslyšen a nepochopen. Spolu s tím ovšem platí, že by stačilo, aby Putin poslal jednu jedinou raketu nad území NATO, a vše by se okamžitě změnilo. Lidé by dostali strach a začali by se ptát, jak je možné, že jsme na případný válečný konflikt tak zoufale nepřipraveni.
A tím se dostávám k bodu, který považuji za vůbec nejdůležitější. Penězovody se totiž nakonec obrátit mohou, byrokracii v krizové situaci aspoň dočasně zkrotíme, vojáky zrekrutujeme, ale to vše by vyžadovalo zásadní změnu v myšlení společnosti. A to se, jak vyplývá již z poznámky hned v úvodu textu, dosud vůbec nestalo. Nejen u nás, ale ani v ostatních evropských zemích. Ty na severovýchodě kontinentu již svou mentalitu sice změnily, ale jihozápadním směrem ubývá nejen vzdálenosti od ruských hranic, ale rovněž i ochoty bojovat.
Ani v nejmenším bych nechtěl být označován za válečného štváče. Jen se obávám, že stále zavíráme oči před nepříjemnou realitou, v níž už nemůžeme vyloučit, že za udržení i jen současného stavu svobody a demokracie se bude muset možná i bojovat. A srovnat si v hlavě právě toto považuji za vůbec nejtěžší úkol, který před námi v rámci sebeobrany stojí. Nejen generace dětí, ale i jejich rodičů budou totiž poprvé v životě postaveny do situace, s níž nemají vůbec žádnou zkušenost. Vychováváni byli ve zcela jiném světě a válka patřila pouze do hodin dějepisu a do filmů.
Proto připomínám, co víme všichni. Tisíc kilometrů na východ se již čtvrtým rokem bojuje. Přišel tedy čas považovat obranu země za prioritu číslo jedna.
