Stále častěji slyšíme otázku, kdo se stane příštím prezidentem, kdo vystřídá Miloše Zemana. Objevuje se řada jmen včetně expremiéra Andreje Babiše nebo bývalého muže číslo dvě v NATO, generála Petra Pavla - momentálně zřejmě nejpravděpodobnější účastníci druhého kola prezidentské volby. Pokud budou kandidovat. Hlavu státu si nejpozději na začátku roku 2023 budeme volit sami, to je na ní výjimečné. Pak je ovšem nutné vědět, co chceme, koho a proč. Pokusím se nabídnout jistou "taxonomii" - to slovo je dnes moderní, a dá-li se použít na energetické zdroje, jistě se dá použít na třídění či klasifikaci prezidentských kandidátů.
Prezident má řadu úloh a pravomocí plynoucích z ústavy. Tam máme jasno, ale to lid obecný zase až tolik nezajímá. Podstatná je právě přímá volba a její původní smysl. Měla fungovat jako kus žrádla hozený psům pod stůl, aby neštěkali. Měla dát občanům pocit, že o něčem taky jednou za pět let sami rozhodují. Kus flákoty jim hodili politici, kteří při nepřímé volbě prezidenta 2008 neomluvitelně selhali. Bylo to tedy "tady máte, je to vaše". Až potom partaje zíraly, co provedly, ale o to teď nejde.
Přímá volba z prezidenta vyrobila "je to naše", ale zároveň to tím pádem "není stran", dokonce to může být vnímáno jako nástroj "proti stranám". Miloš Zeman tuto vlastnost přímé volby uchopil tak, jak naivní poslanci a senátoři nepředpokládali. Nejprve zničil svoji bývalou stranu a pak se spojil s nejsilnějším hnutím. S ANO se však spojil tak, že si nemilosrdně urval kus vládní agendy, uzurpoval pravomoci, které mu nenáleží. Takto je dnes úřad prezidenta vnímán - jako něco "nad" vládou, nad stranami, jako "nadvláda" jednoho muže, jako cosi omnipotentního nad "tou špinavou politikou". Že to Zeman dělá ještě špinavěji? Nevadí, hlavně že není "jejich", a část voličů proto míní, že "je náš".
Odtud plyne, že by mohlo být poměrně riskantní, kdyby si strany vybraly svého kandidáta a nutily ho "lidu". Třeba vládní pětikoalice - může si vůbec dovolit vytipovat společného koně či kobylu na Hrad? Jednak se asi dost těžko shodne na jednom člověku a za druhé pak bude muset řešit, jestli ho/ji nepoškodí, když ho/ji prohlásí za svůj tip. Víme, že příští prezident bude potřebovat i jiné voliče než jen ty pětikoaliční. A ještě k tomu nevíme, jestli by voliči pěti stran vládní koalice opravdu volili společného kandidáta/kandidátku.
ANO to má od roku 2011 ložené
Předpokládám, že dejme tomu ODS by chtěla, aby se prezidentem stal člověk, který bude stoprocentně pro Severoatlantickou alianci, ale už zdaleka ne stoprocentně pro Evropskou unii. A hlavně bude tato strana chtít, aby se do toho nové vládě co nejméně míchal, tedy aby se choval, jako by nebyl přímo volený, aby zapomněl na svůj silný mandát. Podobně můžeme pokračovat po jednotlivých stranách.
Komunisté a SPD, extrémní levice a extrémní pravice, budou chtít někoho především proruského, protiunijního a zcela jistě nastaveného proti NATO. Tento někdo pak bude sice mít zaručenu podporu ruských a proruských dezinformačních webů, ale šanci v této době - kupříkladu po Vrběticích - nemá.
Výjimkou je ANO - tam mají členové volbu od roku 2011, od založení hnutí, jasnou, loženou, nalajnovanou. Nyní půjde jen o to, jak svému koni v obytném voze nahnat kromě voličů ANO ještě všechny ty zklamané voliče komunistů a ČSSD. Však už taky hnutí ústy svého majitele hlásá, že za ně bude čutat v parlamentu. Pro ANO je taxonomie jasná a krátká - A. B.
Hned ovšem dodejme, že by bylo pro kteroukoli stranu vítané, kdyby na Hradě usedl "její člověk", její muž nebo žena, pokud by se našla taková, jež by měla šanci uspět. Tak strany prostě uvažují: náš a nenáš, naše a nenaše.
Jednou oblastí jsou ony vymezené ústavní pravomoci, druhou pak přímou volbou nastavená oddělenost úřadu prezidenta od parlamentu, jakoby od politiky, fakt, že přímo volený prezident je automaticky sám o sobě jakousi podivnou, samostatnou, jednočlennou, mocnou stranou. Pokud chce, pokud tak svoji pozici vnímá. Je asi těžké po přímé volbě a s miliony hlasů v klobouku tomu nepodlehnout.
Třetí věc je stav Česka, co vlastně veřejnému prostoru chybí a co potřebuje. Psal jsem nedávno o nedostatku duchovního rozměru v politice. O tom, jak je všecko přeekonomizované, propočítávané, převáděné na dluhy a zisky, na stovky miliard a na úspěch. Chybí duchovní impulzy, chybí skromnost, chybí politik, který by řekl "stačí, když budeme průměrná slušná evropská země". Chybí to, co po revoluci veřejnosti hojně a přirozeně dodával Václav Havel.
Připomínat vládě lidi na okraji
A na to okamžitě zazní česky skeptické a malodušné "žádný nový Havel není", "žádný jiný Havel neexistuje", což samozřejmě není tak úplně pravda. V Česku žije velká spousta žen a mužů, kteří uvažují duchovně, neekonomicky, nepeněžně a… něžně. Jenomže o post prezidenta nestojí, zřejmě si celkem oprávněně myslí, že by nebyli zvoleni, i oni vnímají politiku jako jedovatou zónu, kam se raději neplést.
O.K., koho by Česko potřebovalo? Kdo by se téhle zemi na Hradě hodil? Nemusí to být filozof, jako kdysi neúspěšně kandidující a loni zesnulý Jan Sokol, nemusí to být duchovní jako třeba kněz Tomáš Halík, kterého by tuzemští sekulární voliči asi nezvolili. Ale měl by to být někdo, kdo vnímá nejslabší občany. Žena nebo muž, který bude vládě neustále připomínat, ať nezapomíná na lidi na okraji, v dluzích, s nedostatečnými příjmy, na matky samoživitelky, na lidi z různých příčin, třeba i vlastní vinou, vystrčené na okraj, vyděděnce. Podobně to dělal na Slovensku předchozí prezident Andrej Kiska a dělá to i prezidentka Zuzana Čaputová. Nezapomeňme, že stát dluží obří balík peněz a že na chudých se nejlépe šetří, protože oni se neumějí, nemohou bránit.
Česku by velmi pomohl lidský prezident, který nevystupuje proti inkluzi, nedrží si u sebe lidi tyjící z exekucí, vnímá bídu a zapomenuté jedince. Obvykle mají pro tyto bolesti větší cit ženy. Středověce maskulinnímu Česku by obecně prospělo, kdyby si na Hrad zvolilo nějakou vnímavou, duchovně založenou ženu. Slováci si vybrali aktivistku, která se za tamní občany brala, bojovala za ně. U nás je takových žen dost, ale nevíme o žádné, jež by mířila na Hrad.
Z kandidátek se mluví se o Miroslavě Němcové, dříve velké vyznavačce Václava Klause, dnes političce laděné úplně opačně, někam směrem k lidem z Milionu chvilek pro demokracii. Jenomže Němcová je členkou ODS, což pro ni představuje handicap, viz výše. Mluví se taky o ekonomce Danuši Nerudové, končící rektorce Mendelovy univerzity. Té však jednak chybí ona úctyhodná čaputovská minulost a za druhé by to opět byla osoba uvažující především ekonomicky.
Postaví se agresivnímu Rusku
K tomu všemu si uvědomme, že jsme malá a slabá země, která se sama neubrání. Nestali jsme se "špičkou Evropy" a nestaneme se jí, naprosto nezbytně potřebujeme jak podporu NATO, tak silnou podporu Evropské unie. Proto bychom měli hledat hlavu státu, která bude vítána v Bruselu, ne takovou, jakou máme dnes. Ne Zemana, ne Klause ani kohokoli jim podobného. Nikoho jako Babiš vzhlížející se v Orbánovi.
Objevuje se další temná okolnost - zběsilé, Západ ohrožující konání Ruska. Jeho výsadek v Kazachstánu (vojáky vede generál Andrej Serďukov, který velel i operaci při anexi Krymu) je strašlivý i varující. Stejně jako vojenská síla na hranicích s Ukrajinou. V téhle době by se hodil prezident s mezinárodními zkušenostmi, se západními mezinárodními zkušenostmi, abych byl přesný, který podobným situacím rozumí a ví, jak v nich jednat. Nezapomeňme, že prezident Putin by chtěl NATO vrátit tam, kde se nalézalo v roce 1997, zatímco my jsme do aliance vstoupili v roce 1999.
Pod zorným úhlem ruské agrese a ruské touhy po znovuobnovení sovětské velmoci to vypadá, že mezinárodní situace nahrává volbě generála Petra Pavla. On uspěl v mnohem významnější mezinárodní pozici, od roku 2015 do roku 2018 předsedal vojenskému výboru NATO. Otázkou je, zda mu nahrává taky domácí situace, zda by byl schopen vnímat potřeby lidí úplně opačných než on, těch slabých a opomíjených.
Když už nám politici zavedli přímou volbu, hledejme někoho, kdo Česko chápe zevnitř, kdo vnímá jeho neduhy a slabiny a bude ochoten je vládě připomínat v době šetření a snižování státního dluhu. A zároveň hledejme někoho, kdo Česko vnímá taky v mezinárodním kontextu a v celé jeho slabosti a vydanosti, kdo vnímá, že si sami nevystačíme a že nutně potřebujeme silné demokratické spojence, abychom znovu neskončili pod ruskou nadvládou.
Ještě poslední dílek taxonomie; nesněme o panu Dokonalém či paní Dokonalé, o někom, na kom nenalezneme žádnou chybu. Stejně jako Česko není jednička, ani on či ona nemusí být žádná světová celebrita.
