Pokud chtějí čeští politici poukázat, že věci v české kotlině fungují relativně ještě dobře, že se zde například ještě jakž takž dodržují politické programy, uchylují se rádi k výrokům typu, že "zde přece nejsme na Balkáně" nebo že nemáme "balkánskou mentalitu".
Ve skutečnosti je ale škoda, že nejsme například jako Rumuni.
Ministr obrany Martin Stropnický dostal ve čtvrtek od svého stranického kolegy z ANO, ministra financí Ivana Pilného, příslib, že výdaje na obranu se do roku 2020 zvednou na 1,4 procenta HDP.
Prý je to úspěch. Protože původní návrh střednědobých výdajů ministerstva financí, sestavený ještě Andrejem Babišem, počítal s pomalejším růstem výdajů. V roce 2019 na 1,18 procenta HDP.
Což je ale dost pozoruhodná informace vzhledem k tomu, že už před bezmála třemi roky, na začátku září 2014, podepsali šéfové koaličních stran současné vlády dohodu, podle které měly výdaje na armádu v roce 2020 tvořit 1,4 procenta.
Nejsou to trochu podivné, tak říkajíc "balkánské" počty? Když si na začátku vlády něco odsouhlasíte, abyste na to následně tiše zapomněli a ve volebním roce to pak vytáhli jako zbrusu nový, blyštivý nápad?
Podstatný je zde kontext. V září 2014 koalice podepsala zmíněnou dohodu doslova v předvečer summitu NATO ve Walesu. Připomeňme, že šlo o první vrcholné jednání aliance po ruské agresi na Ukrajině a po nezákonné anexi Krymu. Bylo zřejmé, že výdaje na obranu budou jedním z hlavních témat summitu. Česko nechtělo přijet s prázdnou. A tak vláda vyrobila a přivezla do Walesu "závazek".
Summit ve Walesu o penězích skutečně jednal a členským zemím uložil navyšování obranných výdajů - s cílem dosažení 2 procent HDP v horizontu deseti let. Česko bylo v té chvíli relativně v pohodě. Vždyť mělo podepsáno, černé na bílém, že bude výdaje zvyšovat.
Jenže to byl jen papír v duchu hesla "slibem neurazíš". Stačí jedna kontrolní otázka: Kolik peněz vydalo Česko na obranu v loňském roce? Krásných 0,97 procenta a mezi současnými devětadvaceti členskými zeměmi aliance bylo čtvrté ode dna.
Schází tu politická vůle k navyšování obranných výdajů. A vůle chybí, jelikož zde není ani společenská poptávka. A nic moc na tom nezměnila ani nová bezpečnostní situace v Evropě. Protože nejsme třeba jako Rumuni. Bohužel.
Rumunsko se letos přiřadí ke stávajícím pěti zemím NATO (USA, Velká Británie, Řecko, Polsko, Estonsko), jež na obranu dávají nejméně dvě procenta svého HDP.
Rumunsko si o Rusku a jeho vlivu v Evropě nedělá žádné iluze. Příklad jeho mocenských ambicí má desítky let před očima v sousedním Moldavsku. Kde Moskva v Podněstří vyrobila zmrazený konflikt, a tím drží v područí i celé Moldavsko.
Z anektovaného, "ruského", Krymu je to teď navíc do rumunské Constanty, strategicky důležitého přístavu, vzdušnou čarou necelých 400 kilometrů. Nadzvukový bojový letoun to dá za nějakých dvacet minut.
Česko tak blízko za svými humny žádné přímé nebezpečí nemá. A proto si také na rozdíl od Rumunska, naštěstí, nemusí pořizovat rakety Patriot. Jenže na rozdíl od Rumunska, bohužel, ani obecně nedokáže vnímat Rusko jako bezpečnostní riziko.
Někdo upozorňuje na slovanskou vzájemnost a je přesvědčen, že bratrská Rus to s námi vždy myslela dobře, rozhodně lépe než Západ. Jiný analyticky vysvětluje, že musíme mít mazanou "politiku všech azimutů". A někdo prostě věří, že lidi se vždycky nějak dohodnou.
Ve výsledku to v každém případě skládá dost velkou část společnosti na to, aby politici nemuseli dělat nic a jen čekali, odkud zrovna zavane silnější vítr. A alibisticky přitom navíc tvrdit, že česká armáda by prý ani nedokázala více peněz účelně utratit.
No tak určitě, když na to současná vláda měla "jen" čtyři roky. A z hodnoty 0,95 procenta HDP v roce 2014 se letos dostala na 1,07. Někdo by řekl, že to je fakt Balkán. Jenže není. To je Česko.
