Do kancléřského křesla alpské republiky se Karl Nehammer vyhoupl po divokém politickém pádu Sebastiana Kurze koncem minulého roku celkem nečekaně. Na moc dlouho ale důstojnost úřadu nepozvedl. Potupil jej už ve velikonočním týdnu, když pospíchal do Kremlu jako vůbec první unijní lídr od chvíle, kdy Vladimir Putin napadl Ukrajinu. Aby si Nehammer zachoval tvář, snažil se vytvářet dojem, že Putinovi letěl vyčinit. "Nebyla to žádná přátelská návštěva," kasal se. Pravý důvod jeho cesty ale vyšel najevo záhy - zajímal ho především ruský plyn.
Jeho jednáním teď můžeme pohrdat, mnohem efektivnější ale bude hledat způsob, jak zabránit tomu, aby si po Viktoru Orbánovi a Karlu Nehammerovi nechtěli starosti s příští topnou sezonou odškrtnout podobným způsobem i další. Stále silněji se totiž vtírá otázka, jakou reálnou budoucnost vlastně má avizovaná nová společná evropská politika vůči Rusku. Kolik podobných sklonění před Putinem může ještě přežít?
Od začátku ruské agrese má Západ málo času na všechno. V případě plynu mu už ale nezbývá žádný, rozhodnutí musí padnout - s Putinem, nebo bez něj?
Vládni a rozděl
Po zahájení invaze byla Evropa až překvapivě rychle schopna prvních kroků, které mají napříště sjednotit její dosud roztříštěnou energetiku. V březnu se shodla na společných nákupech plynu, aby Kreml nemohl používat ceník jako zbraň k jejímu rozdělování. Následně si odsouhlasila povinné plnění zásobníků na další zimu. A navrch Spojené státy nabídly garanci dodávek komodity ve zkapalněné podobě.
Pak sedmadvacítka postoupila dál - odsouhlasila si zákaz dovozu ruského uhlí. Co ovšem na první pohled vypadá jako chvályhodný posun, ve skutečností bohužel jen zbytečně odklání pozornost od toho opravdu podstatného, tedy ropy a plynu.
Počáteční razance Západu Vladimira Putina evidentně překvapila. Zjevně kalkuloval s tím, že nejen Německo už se mu podařilo pevně spoutat potrubím Nord Streamu. A že o zbytek se postará kontinentální zpohodlnělost a dekadence, o nichž tak rádi mluví ruští propagandisté ve státní televizi. Přepočítal se.
Poměrně rychle se ale stihl na nové podmínky aklimatizovat a nyní se zkouší ke své oblíbené strategii "divide et impera" vrátit. Projevilo se to už na konci března požadavkem, aby Evropa začala za suroviny platit v rublech. Ekonomicky to je zcela absurdní, politicky ale chytré. Jde o pokus donutit unii, aby začala využívat služeb ruského bankovnictví, na které uvalila sankce.
Sedmadvacítka sice tento atak na svou jednotu díky zásahu Evropské komise zatím ustála, ukázalo se během něj ale, kolik zemí je ochotno o jednání s Putinem minimálně uvažovat. Není tedy divu, že nyní Kreml ze všech sil fouká do jiskřiček. Znovuzvolený maďarský premiér se mu už nabízí jako mírový vyjednávač, a rakouský kancléř se dokonce přijel poklonit do Moskvy.
Energetici ze sociálních sítí
Je to tak banální, až se to člověk bezmála stydí napsat, nelze ovšem jinak: má-li Evropa zůstat jednotná, věrná svému původnímu odhodlání a nakonec dosáhnout svého, potřebuje nyní přejít od slov k činům. Z debat na sociálních sítích by člověk nabyl dojmu, že je to vlastně snadné - stačí zavřít kohouty, aby do unie přestal proudit plyn a opačným směrem pak peníze, za něž Kreml roztáčí peklo na Ukrajině.
Opravdu ale platí, že bez eur za plyn neubude mít Putin peníze na vedení krvelačné války? Nezdá se to být bohužel příliš pravděpodobné. Před invazí se plyn a ropa podílely na ruském přebytku obchodní bilance asi polovinou, takže penězovody hned tak nevyschnou. Navíc za dveřmi podupávají Indové i další zájemci, kteří suroviny rádi nakoupí.
S čím tedy Evropané opravdu mohou hrát? Začít lze u odhodlání odpustit si individuální poklonkování v Kremlu a definitivně jedním hlasem odmítnout platby v rublech. Vzdát by se měli také dohadování dodatečných plynových zásob na vlastní pěst. Takto se nyní například italský premiér Mario Draghi chlubil, že si zajistil velkou dodávku od alžírského Sonatrachu. Pro Itálii je to jistě skvělá zpráva, nikoli ovšem pro Evropu jako celek. Když nyní u těch pár neruských producentů vyzvánějí jednotliví premiéři, jen šponují ceny do výšin. Tohle je přece přesně práce pro Evropskou komisi.
Ať to víme raději hned
Nelze samozřejmě vyloučit, že se Putin, kterému jde už o všechno, rozhodne pro energetický střet se Západem. Jakkoli to není varianta v tuto chvíli nejpravděpodobnější, máme povinnost se na ni připravit - což je parketa právě pro národní vlády. Brusel může přerozdělit na 27 dílů americký zkapalněný plyn, k tomu přidat trochu norského či alžírského, ale to je asi tak všechno.
Krizové plány už si musíme připravit sami. Abychom přesně věděli, které podniky na zimu zavřou, které omezí výrobu, o kolik stupňů se bude muset stáhnout topení v kancelářích a jak zvládat výpadky při případných velkých mrazech.
Úkolů tedy před sebou máme dost. Dokud je hrozba abstraktní, nevíme, jak se s ní vyrovnat. Jakmile se zhmotní, může být děsivá, ale zároveň se stává uchopitelnou. A i když nám nyní mohou dodávky teplé vody jen v určitých hodinách nebo povinně snížená teplota v místnostech připomínat strašidelný návrat do prehistorie, zkušenost praví, že jej společnost je schopna i ochotna dočasně akceptovat, pokud ví proč a co za to ve finále dostane.
Dokud se ovšem místo toho plynová debata bude omezovat na silácké výkřiky na sociálních sítích a slabošské konání některých unijní lídrů, zůstáváme zle nepřipraveni. A Putin může být spokojen.
