V lednu 1914 uvádí pražské Národní divadlo derniéru italské baletní férie Excelsior. Velkolepá podívaná, v níž vystupují Denis Papin, Alessandro Volta, cestovatelé všech možných národů, géniové obchodu, umění, orby, vědomostí, telegrafní poslíčkové či dělníci v tunelu, vrcholí vidinou sbratření všech národů ve jménu technické civilizace a apoteózou věčného míru, k němuž civilizační pokrok vede. *)
„A lidé měli za to, že nové století dá vale bídě a dřině a lidé že budou žít pohodlně a hygienicky a povinná školní docházka že učiní člověka lepším a lidštějším.“ **)
Velká válka, která vypukla právě před sto lety, se stala perverzní oslavou pokroku. Do té doby se mělo za to, že technika z principu „usnadňuje život“ a tak tomu bude dál a že člověk „má řešení“. Kupředu s odborníky.
Pak lidstvo obdrželo až příliš výmluvný důkaz, že vynálezy a vymoženosti nejsou z podstaty dobré. Že „nové možnosti“ znamenají právě jen nové možnosti a nic víc. Technologické výkony specialistů, obdivované jako důkazy nezvratně lepší budoucnosti, tentokrát vstoupily do služeb industrializovaného zabíjení. Belle Époque skončila. Mimochodem, začalo se jí tak říkat až po válce, při pohledu zpět do lepších časů. Nebo časů sladké nevědomosti.
Přízemní starosti
Evropu ve století páry protkala železnice, i prostí lidé mohli cestovat do dřív nemyslitelných dálek, na kolejích vzkvétal průmysl a obchod. A nebýt železnice, nikdy by válka nemohla být tak ohromná a intenzivní, bylo by nemožné tak rychle dopravovat miliony vojáků na vzdálená bojiště, zásobovat je, manévrovat s nimi.
„A zatímco v minulých válkách umíralo až pětkrát víc vojáků na různé choroby a epidemie než v boji, za první světové války se díky humanitární pomoci a pokrokům v chirurgii a novým zbraním atd. poměr mrtvých zvrátil, a to bylo novátorské.“ **)
V žádné válce do té doby vojáci neumírali tak často, aniž by spatřili tvář nepřítele. Především na západní frontě a v jejích zákopech. Anonymizaci války symbolizují věci jako kulomet, bojový plyn, ponorka a tank. A výstižné slovo „jatka“.
Aby se mohly technologie uplatnit, musel se do válečného úsilí zapojit i týl, a aby byl dostatečně výkonný, musely ženy nastoupit na mužské práce. Pochybná válečná emancipace inspiruje dodnes, mnohokrát v minulosti se i tohle vydávalo za pokrok.
Právě kvůli týlu byla poprvé tak podstatnou součástí války propaganda. Z dnešního pohledu snad prostinká, málo důmyslná a vynalézavá – ovšem, dnes jsou možnosti daleko větší, lidé informovanější a média masovější. Ale tehdy byl překročen Rubikon.
Čísla válečných obětí, korunovaná strašnou epidemií španělské chřipky, nastavila nová, masová měřítka i pro budoucí boje, násilné činy a pohromy. Mimochodem, z té doby pochází i jedna z nejhorších průmyslových katastrof na našem území, výbuch muniční továrny v Bolevci v roce 1917. Víc obětí měla jen důlní neštěstí.
Techno-optimismus počátku 20. století sice dnes působí naivně (smějeme se u Járy Cimrmana). Ale vůbec není pravda, že by nás z něj dějiny vyléčily. Naopak, na technologický pokrok, vynálezy a odborníky spoléháme čím dál víc.
Ve válce spatřuje nejeden intelektuál očistnou lázeň, jíž musí projít každý národ, aby se z přízemních materiálních starostí pozvedl na úroveň antických či jiných hrdinů… *) „A hodně lidí se domnívalo, že válka oživuje v člověku ctnosti, které moderní průmyslový svět zatlačil do pozadí, lásku k vlasti, odvahu, obětavost.“ **)
Tenhle omyl koluje v různých variacích dodnes - často se v nich zmiňuje prohnilý, úpadkový Západ versus nějaké údajné vyšší ideály - po celém světě. Což je, s přihlédnutím k dějinám dvacátého století, smutné a neuvěřitelné.
Recept na…
Poučili jsme se? Na jednu stranu ano, vstřebali jsme zkušenost, že lidské možnosti se snadno stávají možnostmi barbarství, což se ostatně děje běžně i po sto letech, takže to není potřeba moc zdůrazňovat. A pak jsou tu úkazy a jevy s velkou válkou spojené – masovost, anonymita, propojení světa a víra v technologický um. Od té doby popisují náš život, často víc, než je záhodno. Železnicí dnešní doby jsou internet a online komunikace.
Techno-optimismus počátku století sice dnes působí naivně (smějeme se u Járy Cimrmana), ale vůbec není pravda, že by nás z něj dějiny vyléčily. Naopak. Sice o jeho riziku „víme“, třeba z televizních dokumentů o Titaniku, ale většinou se chováme, jako by nic. Na odborníky spoléháme víc a víc. Odvrácená strana pokroku se buď neřeší, nebo se čeká, až na to či ono vědci vynaleznou nějakou pilulku. Recept na…
Velká válka dala lidstvu varování, v aktualizované verzi platí pořád. Nevypadá to, že bychom mu úplně rozuměli. Tak nějak předpokládáme, že kdyby šlo do tuhého, prostě sami sebe vytáhneme za vlasy z močálu. Krásné časy.
*) Citováno z: Jiří Pokorný, „Český svět“, Argo a Ladislav Horáček – Paseka, 1997.
**) Citováno z: Patrik Ouředník, „Europeana“, Ladislav Horáček – Paseka, 2001.
