V pátek lidovecký poslanec Jiří Junek navrhl, aby cyklisté mohli jezdit na kole s alkoholem v krvi. Při druhém čtení novely zákona o provozu na pozemních komunikacích ve Sněmovně řekl: „Tento pozměňující návrh by zavedl toleranci hladiny alkoholu v krvi u řidičů nemotorových vozidel, a to do úrovně půl promile, což zhruba odpovídá asi dvěma desetistupňovým pivům.“
Návrh poslancovi už dříve zamítl hospodářský výbor Sněmovny (o jeden jediný hlas). A zamítavé stanovisko poskytlo, jak se dalo čekat, i Ťokovo ministerstvo dopravy.
Argumenty alko-cyklisty Junka jsou tyto: ve velké části evropských zemí tolerance dávno platí. Nebo se to řeší jinak, jako v Německu, kde „řidič nemotorového vozidla, respektive cyklista nemá stanovenou žádnou hranici, pouze musí prokázat bezpečnou jízdu na svém stroji“. (Ideální přístup, velmi svobodný.)
Další argument. Kraje budují cyklostezky „a tam asi logicky předpokládáme a čekáme to, že dotyčný se tam i nějakým způsobem občerství“. Junek připomněl vinné cyklostezky na jižní Moravě a fakt, že v některých krajích pití tolerují, kdežto v jiných ne. Což vyvolává absurdní nerovnost mezi občany.
Zmínil statistiky. Plyne z nich, že třicet procent nehod, které cyklisté zaviní, se odehrálo pod vlivem alkoholu. „Nicméně už tam nikde nebylo uvedeno, jaká ta hladina alkoholu byla, jestli 0,2, 0,5, nebo jedno promile. Čili nic moc tento údaj nevypovídal,“ připomněl Junek. Z jiné statistiky ovšem vyčetl, že 87 procent bourajících cyklistů v sobě mělo více než jedno promile alkoholu. Kdežto on prosazuje jen dvě piva.
Návrh podpořil Zbyněk Stanjura (ODS): „Když to funguje v naprosté většině západoevropských zemí, a teď nemluvíme jenom o cyklistech, ale mluvíme i o řidičích, tak já na rozdíl od jiných se nedomnívám, že jsme horší.“ Vypočítal, kde všude tolerance platí: v Rakousku, Německu, Andoře, Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Velké Británii atd. Naopak nulovou toleranci mají v Bělorusku, Estonsku, Maďarsku, Maroku, Moldavsku, Rumunsku, Rusku... Západ toleruje, kdežto Východ netoleruje, Západ víc věří občanům, Východ je víc buzeruje a méně jim důvěřuje.
Němci tolerují a jsou ohleduplní. Jak to?
Proti Junkově návrhu stáli poslanci-lékaři (David Kasal za ANO, Leoš Heger za TOP 09) a poslanec-expolicista (Stanislav Huml za ČSSD). Zaznívaly argumenty typu: bude ještě víc opilců, protože dnes je drží na uzdě jen nulová tolerance. Bude ještě víc nehod.
Poslanec Huml přispěchal s historkou: „My jsme na dopravních nehodách na Benešovsku jednou vyšetřovali dopravní nehodu, kdy nám na silnici ležela dvě těla a mezi nimi jízdní kolo. Mysleli jsme si, že tam někoho porazilo auto, a výsledkem vyšetřování bylo to, že cyklista jel pod vlivem alkoholu na kole, srazil chodce, jeden z nich byl mrtvý a druhý z nich byl těžce zraněný.“
Výsledkem takových argumentů ovšem nakonec musí být jedno jediné: alkohol by se měl zakázat stejně jako heroin, pervitin, crack, kokain atd. Tedy úplně. Bylo by nepochybně lepší, kdyby lidstvo nechlastalo. A stejné to je s kouřením a s dalšími neřestmi.
Burcující je rozdíl mezi Západem a Východem či postkomunistickým světem. Jak odlišně ty země přistupují ke svobodě. Vezměme Německo či Rakousko. Tolerují alkohol i pro řidiče, nejen pro kolaře. Přitom víme, že němečtí i rakouští řidiči bývají ohleduplní, „vychovaní“. Co to? Copak se dá „vychovávat“ tolerancí? My to tak nebereme. Jsme pro represi, jsme na ni zvyklí, co se nevynutí, to není. Naši řidiči ovšem rozhodně nejsou evropským vzorem ohleduplnosti.
Nesporným faktem, dennodenní realitou navíc je, že lidé si na kole, ale i za volantem, to pivo klidně dají. Jedno dvě. Ne proto, že by byli alkoholici, ale díky své zkušenosti. Vědí, že jim to v řízení nebrání. (U motoristů navíc už existuje jakási pseudotolerance do 0,24 promile.)
Každý přitom ví, že cyklista představuje, i přes tragický příklad, kterým zamával expolicista Huml, řádově menší riziko než řidič auta či motocyklu, autobusu či náklaďáku. Kolo váží deset až patnáct kilogramů, auto tunu až tunu a půl, tedy stokrát víc. Plus fakt, že obvykle cyklisté dosahují podstatně nižších rychlostí.
Jenomže povolit ono cyklopůlpromile vyžaduje proměnu myšlení. Důvěru, že druzí nejsou horší než já. Nebo že já nejsem lepší než oni. Vyžaduje vědomí, že svoboda nekazí, ale zušlechťuje. Mění k lepšímu. Nechat na cyklistovi, jestli si dá pivo, nebo ne, to je velká proměna. Zásadní. Od buzerace k důvěře, toleranci.
Debata o půl promile pro cyklisty je také debatou o odpovědnosti. Je za mě odpovědný stát, nebo já sám? A vykonává stát tu svou slavnou odpovědnost? Víme, jak laxně, jak málo, a dokonce někde ano a někde vědomě ne. Směšné.
Kdyby si poslanci vážili občanů, kdyby sami byli svobodní, kdyby uznávali, že i my jsme odpovědní, samozřejmě by půl promile cyklistům povolili. Ale to je právě to: kdyby si vážili občanů...
