Kdo si myslel, že cílem ruského prezidenta bylo "pouze" oficiální obsazení dvou příhraničních proruských oblastí Ukrajiny, brzo se dočkal vyvedení z omylu. Jakmile se samozvané republiky dočkaly ruských vojáků, začaly si v koordinaci s Kremlem nárokovat celý doněcký a luhanský region. Včetně území, která nyní kontroluje kyjevská vláda. Moskva navíc nijak neustoupila ze svých nesplnitelných požadavků vůči Ukrajině a NATO.
Kyjev i Západ svou odpověď zatím zvládly. Ukrajina je přes veškeré své rozpory jednotná a klidná. Žádnou munici Putinovi do propagandistické mašinérie nezavdala, takže si ji Kreml musel sám prefabrikovat evakuací obyvatel před neexistující hrozbou. Západ je momentálně také semknutý. Koordinovaná série sankcí ze strany Spojených států, Velké Británie a Evropské unie zasáhne kremelskou garnituru a finančně vyhladoví mnohé ruské firmy.
Problém je v tom, že jde teprve o začátek. A pro Brusel nebude vůbec lehké shodnout se na dalších krocích, které by dostatečně razantně reagovaly na chorý sen Vladimira Putina, že odčiní - jeho slovy - "největší geopolitickou katastrofu 20. století", totiž rozpad Sovětského svazu.
Ta jednodušší várka sankcí
Výrok šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella, že sankce Moskvu "hodně zabolí", lze vnímat ze dvou protichůdných pozic.
Na jednu stranu má nepochybně pravdu. Rusko nebude moci obchodovat svůj dluh, některé tamní banky budou v unijních zemích non grata a úprk investorů z východu pošle rubl na nepěknou horskou dráhu. Úspěch je to i politický. Ne každý věřil v jednomyslnost unijních sankcí - a maďarský premiér Viktor Orbán, který má od Rusů levný plyn i rozestavěnou jadernou elektrárnu, skutečně váhal do poslední chvíle. Klub ale nakonec zůstal jednotný a na reakci se shodl i dostatečně rychle. Německo, jehož elity byly zkraje velmi váhavé, pak navíc o své vůli přihodilo i zmrazení již dostavěného plynovodu Nord Stream 2. To opravdu není málo.
Úplně stejně úspěšně lze ale brát Borrellova slova jako dosti přehnaná. Na sankčním seznamu chybí muž, který to vše spískal, tedy sám ruský prezident. Ten naopak může být s dosavadní podobou opatření relativně spokojen - Západ zatím rozhodně nesáhl k opravdu tvrdé odpovědi. Tou by mohlo být například odstřižení Moskvy od mezinárodního finančního systému SWIFT, což by ruské finanční architektuře zasadilo fatální ránu.
Něco takového ale zatím není na pořadu dne. Což ovšem neznamená, že se to na něj nemůže dostat již zítra - vezmeme-li v úvahu fakt, že požadavky ruského prezidenta začínají znít stále ostřeji. Dosud přijaté sankce se tak rychle mohou změnit v pouhou předehru opravdu drtivých ekonomických trestů. Ty by však ve výsledku bolestivě pocítila i Evropa.
Na plynové frontě zatím klid
Vladimir Putin již prohlásil, že by se reakce všech stran neměly dotknout energetických kontraktů. Má velkou šanci, že se tak i stane, protože na ruském plynu je závislá velká část Evropy, Česko nevyjímaje. Právě energetika se tak může brzy stát další frontou konfliktu.
K unijní závislosti totiž nyní přispívá také ambiciózní klimatický plán, v jehož rámci mnohé země chtějí využít plynu coby suroviny, jež jim pomůže s přechodem k zelenému hospodářství. Česko může v tomto ohledu sloužit skoro jako modelový příklad. Protože se vzdáváme uhlí a renesanci jaderné energetiky pořád odkládáme, už nyní je jasné, že se v příští dekádě nebudeme schopni obejít bez plynových elektráren.
Na druhou stranu nemá unijní energetická hra rozhodně podobu jednoduché trojčlenky. Evropa si je ruské plynové moci vědoma už hodně dlouho a snaží se proto ve stále větší míře dovážet strategickou komoditu i z jiných koutů světa. Ve zkapalněné podobě ji například nakupuje od Spojených států a dalších spojeneckých zemí.
Kreml, pro který je plyn zásadním vývozním artiklem, už nepochybně počítá s nejrůznějšími scénáři, na které může dojít. Připravit by si je velmi rychle měl také Brusel. Pokud by totiž došlo na plynovou válku, nemálo unijních zemí by velmi citelně zasáhla. A část evropských lídrů by pak mohla začít stále hlasitěji uvažovat o tom, zda by přece jen nebylo nejvýhodnější se s Vladimirem Putinem co nejrychleji "nějak" dohodnout.
Partnerství, které bude něco znamenat
Při probírání všech možných variant, jak lze ublížit Kremlu a jak ten zas může ublížit Evropě, bychom ale neměli zapomenout na to nejpodstatnější. Tedy na otázku, jak co nejefektivněji pomoci těžce zkoušené Ukrajině. Nyní se všichni aktéři nacházejí v emotivní fázi, během níž jsou schopni naslibovat Kyjevu prakticky cokoli, ta však spíše dříve než později opadne. Je proto třeba začít už dnes přemýšlet i realisticky.
Bude-li muset Ukrajina kvůli permanentnímu ohrožení Ruskem vydávat horentní sumy na obranu, o to méně jí zbude na potřebnou modernizaci ekonomiky. Hle, prostor pro evropskou pomoc. Tím spíše, že unie už pro něco takového má poměrně dlouho i vhodný nástroj. V roce 2009 v Praze vzniklo Východní partnerství, v jehož rámci se Brusel zavázal pomáhat postsovětským republikám. Projekt však nikdy nezačal pořádně fungovat, protože byl jen málo politicky podporovaný, a tím pádem i chronicky podfinancovaný. Útok na Ukrajinu by se mohl stát impulsem ke změně.
Kvůli debatě o dodávkách zbraní bychom také rozhodně neměli zapomínat, že ekonomická pomoc může být pro stabilitu ohrožené země úplně stejně důležitá. Proč by se pak zrovna Česko nemohlo stát jejím tahounem? Zvlášť když jsme už za první republiky sami dobrovolně slibovali dálnici až do Chustu. Budou-li teď mít Ukrajinci plné ruce práce s bráněním své východní hranice, je o důvod více, aby se Češi i Slováci na svůj dávný slib rozpomněli.
