* Druhý díl seriálu Aktuálně.cz o supervelmoci světové ekonomiky - ratingových agenturách. * Jejich moc je anonymní, odosobněná. Ukázalo se, že ani přední čeští ekonomové nevědí, kdo je šéfem Moody´s nebo Standard & Poor´s.
Od roku 1909, kdy začal John Moody hodnotit obligace železničních společností, se svět ratingu finanční kvality úplně změnil. Zásadní proměnu nezpůsobilo množství hodnocených komodit - to je samozřejmě nesrovnatelně širší než před sto lety - ale propletení někdejšího čistého byznysu se státy a politickými zájmy.
Politici se po druhé světové válce v oblasti státních financí začali chovat tak, jakoby válka neskončila. Utráceli, utráceli a utráceli. A bohužel nepřestali, ani když se podařilo zacelit válečné rány. Roztočili gigantickou ruletu s bankami a finančními institucemi, rozjeli megamejdan, jehož účet nám dorazil právě v této době.
Co vy na to?!
Jejich slovo je ve finančním světě zákonem. Disponují mocí římských císařů. Palec dolů - bankrot. Palec vzhůru - úspěch.
Vážení čtenáři, napište nám, co si myslíte o objektivitě, schopnostech, potřebnosti a odborných kvalitách ratingových agentur v dnešním úzce pospojovaném globálním světě.
Naše adresa je [email protected]. Děkujeme vám.
Aby to všechno bylo tak nějak „odborně na výši", získávaly ratingové agentury v této hře politiků s bankami (podle pravidel „budeme si půjčovat, ale splácet vám budeme jen úroky") stále důležitější roli. Ve finančním světě totiž podle ratingu banka rozhoduje o podmínkách, za kterých tomu či onomu žadateli půjčí.
Nikomu - politikům ani bankéřům - nevadilo, že ratingové agentury nebyly schopny posoudit skutečnou kvalitu financí státu. Jak například nedávno uvedl Wall Street Journal, ratingové agentury jen velmi málokdy dokázaly včas rozeznat, že se ten či onen stát dostává do finančních problémů. V posledních čtyřech desetiletích agentury, zaměstnávající tisíce analytiků, rozpoznaly necelou pětinu případů blížícího se pádu státních financí. Zlí (nebo realističtí?) jazykové dodávají, že oněch necelých dvacet procent případů, kdy agentury rozeznaly potíže státu včas, bylo navíc takového druhu, že o blížícím se bankrotu věděli všichni občané dotyčné země dávno předem. Nebylo potřeba nic analyzovat, stačilo se zeptat kohokoli na ulici…
Nic z toho však politikům nezabránilo v eskalaci závodů, kdo svou zemi zadluží katastrofálněji. Jak v anketě Aktuálně.cz odpověděl profesor Milan Zelený: Agentury nejsou neomylné, ale významná je omylnost a manipulační zájmy politiků, analytiků a investorů: proto se za oficiální rating tak rádi skrývají - až do té míry, že jsou ochotní zaměstnance agentury "odměnit".
Co s tím? Oslovili jsme čtyři špičkové odborníky a položili jim čtyři základní otázky. Každý den zveřejňujeme jednu z nich.
Tady jsou odpovědi na první otázku: Proč mají ratingové agentury tak velkou moc? Proč je názor agentur i po jejich fatálním selhání brán smrtelně vážně?
Den druhý, otázky druhé:
Vlivné světové agentury jsou jen tři. Znáte jejich šéfy? Víte, kdo je vede?
Milan Zelený, profesor Fordham University v New Yorku
Myslím, že tři velké agentury je správný počet, není třeba jich mít stovky pro matení a zmatení uživatelů. Jména šéfů neznám a nevím proč bych je měl znát. V případě potřeby si je lze nalézt na internetu během vteřin.
Vsadím se ale, že vlivní bankéři a politici je znají velmi dobře a rádi s nimi hrávají golf. Jelikož agentury nemají dobrou definici rizika a nemohou tak odvodit objektivní kriteria kvality dluhu, převládá zde "lidský faktor", tj. odhad, úsudek a zkušenost - tedy (často úmyslné) pomýlení. Objektivní kriteria by umožnila objektivní vyhodnocení.
Luděk Niedermayer, Deloitte ČR, bývalý viceguvernér ČNB
Neznám a ani nevím, zda se jedná o ekonomy, nebo spíše o obchodníky, kteří mají zodpovědnost za ziskovost firem.
Aleš Chmelař, ekonom, předseda Politického klubu na London School of Economics
Z pochopitelných důvodů se všude mluví o velké trojce. Ve skutečnosti ty opravdu vlivné jsou jen dvě. Fitch je ten třetí, který se směje pouze v případě, že se dva perou.
Šéfové nevedou agentury stejně jako běžné firmy. Hierarchická struktura s jedním člověkem na vrcholu neodpovídá principu fungování agentur a vážně by podkopala jejich důvěryhodnost. Šéfové agentur by neměli mít jakýkoli osobní vliv na zveřejnění nebo nezveřejnění změny hodnocení. Tím prakticky pozbývají i jakékoli větší důležitosti.
Průměrný šéf ratingové agentury musí nadto disponovat podobnými vlastnostmi jako centrální bankéř. Musí být nenápadný, nekonfliktní a finančně konzervativní, aby nezpochybnil důvěryhodnost instituce, které předsedá. Veřejně má pouze hájit rozhodnutí své agentury. Jakmile se příliš objevuje na světové finanční scéně, něco není v pořádku.
Ředitele Moody's Raymonda McDaniela si pamatuju jen díky jeho nepovedené obhajobě ratingových agentur před pár lety v Davosu a jméno ředitele S&P Devena Sharmy bych ještě před pár dny nedokázal vyhláskovat. Něco to vypovídá o mé paměti. Částečně to tak ale má být. Jestli je něco zajímavého a možná i směrodatného na vedení ratingových agentur, pak to nejsou jejich šéfové, nýbrž majitelé.
Aleš Michl, ekonomický analytik, Raiffeisenbank
Neznám. Myslíte, že by se mnou šli na pivo?
