Jaký bude rok 2017? Těšíme se? Bojíme se? Stane se z nás Babišova státofirma, nebo pojedeme dál postaru? Bude znovu na Hrad kandidovat Miloš Zeman a vyhraje? – Je to na nás, jak si usteleme, tak si lehneme.
Nejsme v Evropě nijak výjimeční. Žádní „ekonomičtí tygři" ani nadsamci vědy, kultury či jiných oblastí. (Vědci od nás zhusta odcházejí pracovat do zahraničí, najdou tam lepší podmínky.) Za víc než čtvrt století od revoluce jsme svět o své zázračnosti nepřesvědčili. Zpočátku na nás hleděli s úctou díky sametové revoluci a lidem jako Havel. Teď nic. Netáhneme. Náš prezident v Evropské unii nesvítí. Nejdravějšího místního politika Brusel vyšetřuje kvůli dotacím pro Čapí hnízdo a známé jsou naše velké korupční kauzy.
Vynikáme v kradení, viz čerstvou kauzu ROP Severozápad: policie údajnou škodu vyčíslila na 13,9 miliardy korun, což je více než 70 procent z 19,4 miliard vyplacených dotací v letech 2008–2012. Typickým českým skvostem je dálnice D8, spojující Prahu a Drážďany: řadila se k nejdéle rozestavěným dálnicím v Evropě.
Na druhou stranu máme stabilní vládu (v níž ovšem sedí ministr financí se střetem zájmů na světové úrovni), nízkou nezaměstnanost a Evropská komise věští, že česká ekonomika poroste o 2,6 procenta. (Němcům předpovídá růst 1,5 procenta.)
Ač nadáváme ostošest, žijeme v zemi, kde zatím nemají velký vliv nacionalisté, zatímco okolo jejich vliv riskantně sílí. Příští rok nás čekají dvě klíčové volební kampaně: před volbami do sněmovny a na Hrad (volba prezidenta proběhne na začátku roku 2018).
Ty dvoje volby spolu úzce souvisí. Megastřet zájmů Babiš si zjevně rozumí s Milošem Zemanem. Ten, pokud mu zdraví dovolí, zřejmě kandidovat bude, žije totiž v jakési permanentní volební kampani. Část občanů prezidenta vnímá negativně, ale Zeman má pro stát možná jednu méně viditelnou, paradoxní výhodu: váže na sebe voliče nespokojené s demokracií.
Zeman jim dnes stačí, vyhovuje jejich frustraci a odmítání establishmentu (ač sám do něj patří a patřil). Pokud by nekandidoval nebo nebyl zvolen, možná by posílili politici jako Martin Konvička a Tomio Okamura. Nebo by se objevil jiný nacionální populista, schopnější než oni.
Babišův stát-firma-Agrofert
Dnes to vypadá, že sněmovní volby vyhraje ANO. Má jediného poměrně rovnocenného soupeře, ČSSD. A ANO podporuje Zeman. Babiš není tolik protizápadní a proruský nebo pročínský jako prezident, takže ani on se kupříkladu části podnikatelů stále ještě nejeví jako risk pro demokracii. Avšak jeho střet zájmů znamená, že nepracuje pro stát, nýbrž pro sebe. Stát-firma, o kterém mluví, je stát-Agrofert.
Sociální demokracie ještě úplně neztratila šance. Jde o to, jestli se znovu stane sociální demokracií. Jestli lidi, kteří sice žijí v zemi s nejnižší nezaměstnaností v EU (3,8 procenta), ale mnozí vydělávají na hranici životního minima a jsou chudí, uvidí v Sobotkovi a jeho lidech naději. (Jednání s Aholdem, který zaměstnance bere u huby, nasvědčují, že si to Sobotka snad uvědomuje.)
Překvapuje stagnace topky a ódeesky. Jako by ty dvě strany uhranuli Babiš a Zeman. Neustálé nadávání na ty dva vypadá jako jejich program. Přitom kritiku dvojky Andrej – Miloš nezvládají, soustředí na ně příliš pozornosti a pravicovým voličům nabízejí málo. U ODS je zarážející, jak tíhne k nacionálnímu populismu, nechá za sebe mluvit kupříkladu Václava Klause juniora, který se potatil a rád by vystoupil z EU.
Česko ve světě 2017? Miloš Zeman pojede za Donaldem Trumpem a nám to bude k ničemu. Proč? Česká hlava státu dlouhodobě nehájí české zájmy (viz nadbíhání Putinovi, jehož tajné služby usilují Česko i EU rozložit, a viz cosi, co by se dalo nazvat „čínskou úchylkou“). Trump žije sám sebou a Zemana si zve natruc Bruselu, tedy natruc nám.
Mnohem cennější pro republiku by bylo investovat víc peněz do armády, tedy investovat do budoucnosti, ukázat Severoatlantické alianci, jak vážně bereme její smysl pro sebe i pro Evropu.
Pražská Pegida a „mini, nic než mini“
Čeští špičkoví politici se předvádějí jako neohrožení kritici německé kancléřky Angely Merkelové. To ona prý „pozvala“ milion uprchlíků do Německa a podobné bludné, lživé výroky. Pro Německo, na kterém naše ekonomika do značné míry závisí, jsme se stali skoro nepřítelem (nebo přítelem pomlouvačem, podrazákem). Česká rétorika, včetně výroků Miloše Zemana a především jeho mluvčího, se vloni podobala hlasu německých nacionalistů; z pohledu Berlína jsme cosi jako „pražská Pegida“.
Pokud Merkelová vyhraje volby, bude s jistotou vědět, jak málo jí její východní, postkomunističtí sousedi rozumějí.
Pekelně se vyvrbila visegrádská čtyřka (V4). Vlna nacionalismu v Polsku a Maďarsku, ale i politika Slovenska, tudy by rozhodně neměla vést česká cesta. Přitom, vzpomeňme si, V4 měla sloužit jako chytrá, partnerská páka na EU, speciálně na Německo, jako blok proti německé hegemonii. Místo toho nás dnes Visegrád vystrkává na periferii Unie.
Evropou se šíří móda nacionalismu, tedy návratu k izolovaným národním státům, a my se chováme jako ženská s křivýma nohama, která tvrdošíjně nosí minisukně jen proto, že si myslí, že to právě frčí: mini, nic než mini. Přitom naším národním zájmem není Pegida či AfD, Marine Le Penová nebo další nacionalisté, ale politici typu Angely Merkelové.
Volit české kumpány Geerta Wilderse či Norberta Hofera je pro nás nerozum. Stejně jako trumpovské opouštění "politické korektnosti" a slušnosti a zhlížení se v postavách, jako je Si Ťin-pching nebo Vladimir Putin. Malé země jako Česko bývají první, které to odskáčou.
Při volbách bychom si měli uvědomovat, že malí potřebují spolehlivé, demokratické spojence. Nacionální státy se na nás vykašlou. Rozpadlá Unie nás promění v zemi zániku.
