Americký dokument Tři blízcí neznámí, který právě vstoupil do českých kin, odpovídá na důležitou otázku: hrají v našich životech zásadnější roli geny, nebo výchova?
V roce 1980 přijel tehdy devatenáctiletý Bobby Shafran studovat na univerzitu na severu státu New York. Ač se ocitl na její půdě poprvé v životě, všichni ho tu nadšeně vítali. Muži ho plácali po ramenou a radostně na něj halekali, ženy ho objímaly a líbaly. Bobby z toho byl poněkud zaskočen - stejně jako z toho, že mu všichni říkali Eddy. Ještě větší šok přišel vzápětí, když se dozvěděl, že na univerzitě před ním studoval jeho dvojník. Napětí a překvapení vzrostlo, když zjistil, že na univerzitě nestudoval jeho dvojník, ale jeho identický, do té doby jemu neznámý bratr Eddy. A ten následující šok? Když se Bobby a Eddy setkali, jejich příběh se objevil v médiích a vzápětí k nim přibyl ještě třetí identický bratr David.
Film Tři blízcí neznámí vypráví neuvěřitelný příběh amerických trojčat, která byla ve svých šesti měsících rozdělena a adoptována třemi různými rodinami. Žádná z nich nevěděla, že jejich nový syn má ještě dva identické bratry - a všichni se o svém příbuzenství dozvěděli až po téměř dvaceti letech života. Ve své době způsobili mediální senzaci, stali se hvězdami, vystupovali v mnoha talk show, kde v identických outfitech překvapeným divákům vyprávěli o svých identických zálibách a identických životech, navzdory dvacetiletému odloučení.
Kdyby to byl hraný film, působil by neuvěřitelně. Film Tři blízcí neznámí ale popisuje skutečný příběh - a tím neuvěřitelněji působí. Byla by škoda diváka připravovat o ten šok, který zažívá spolu s bratry a jejich rodinami, kteří postupně procházejí touto jedinečnou zkušeností. V pozadí příběhu ztracených a znovu nalezených bratrů jsou totiž ještě mnohem překvapivější události.
Film rafinovaně pracuje s napětím a dávkováním informací, takže divákům nedává moc šancí vydechnout. Odhaluje zákulisí adopcí všech tří chlapců i zákulisí toho, jak vyrůstali a jak to s nimi dopadlo. V dokumentu vystupují i dva z nich, kteří dnes žijí, film také obsahuje řadu archivních záběrů z jejich slavné éry, v níž byli miláčky žen i Ameriky, hýřili na newyorských večírcích a svět jim ležel u nohou. Temnota ale už čekala za dveřmi. Nesluší se ale prozrazovat, co bylo její příčinou, ti netrpělivější čtenáři si to snadno dohledají na Wikipedii, ti ostatní se všechno dozvědí v kinech.
Základní otázku, kterou film otevírá, ale prozradit lze. Je to otázka téměř věčná a nezodpověditelná a zvláště rodiče mezi námi si ji kladou velmi často - jakou roli ve výchově dětí hrají geny a jakou výchova? Jak moc se na osobnostech trojčat projevilo, že se narodila jako tři identičtí jedinci a vyrůstala ve třech různých, sociálně i jinak zcela odlišných rodinách? Rodí se už naše děti s předpoklady k tomu, kam se bude jejich život ubírat, se specifickými osobnostními rysy? Nebo je získávají až v prostředí, v němž vyrůstají - tedy výchovným působením svých rodin, škol a celkově svého okolí?
Je jisté, že část našich osobností je už ustavena genovou výbavou, část ale získáváme až tím, co nás na světě potká. Už se dnes ví, jak zásadní roli v životech dětí hraje třeba to, že po porodu je jejich biologická matka odloží. Je vědecky prokázané, že rané dětství strávené v kojeneckých ústavech nenávratně poškozuje dětskou psychiku a často znemožňuje těmto dětem navazovat v životě běžné sociální vazby, podporuje u nich sklony ke kriminálnímu chování, k bezdomovectví či k tomu, aby i ony samy jednou své děti odložily do ústavů.
I dnešní rozmanité, často až protikladné styly výchovy vedou k tomu, že z dětí vyrůstají značně různorodí jedinci. Zatímco dřív se sázelo na pevnější řád, nyní se řada rodičů uchyluje až k anarchii. Děti jsou dnes vychovávány velmi často v "respektujícím" duchu. Část rodičů tuto cestu doporučuje jako podporu rozvíjející se dětské osobnosti, jiní ji odmítají s tím, že dítě vychovávané tímto způsobem postrádá v životě řád a mantinely.
Tato otázka prorůstá do dalších oblastí našich životů - některé děti rodiče umísťují do klasických škol, jiné naopak do škol vedených v duchu tzv. intuitivní pedagogiky, v nichž mají extrémně volný režim, a pokud se zrovna učit nechtějí, tak se neučí. Extrémem jsou pak různé formy domácího vzdělávání, nazývané homeschooling, worldschooling či unschooling, v nichž rodiče v nedůvěře ke vzdělávacímu systému vzdělávají své děti sami, často v (marné) víře, že je tím uchrání před škodlivými vlivy školních kolektivů státních škol a společnosti vůbec.
Čím dál víc dětí tak vyrůstá v exkluzivním, elitářském prostředí, v němž se setkává pouze s podobně smýšlejícími lidmi, se shodnými sociálními prostředími. Demokratičnost běžné "základky", kde se potkávají děti z nejrůznějších sociálních vrstev a která je učí i respektu k odlišnému smýšlení a životnímu stylu, tak už řada dětí dnes nepoznává. Domyšleno do důsledku - není právě toto kastování dětí už v raném věku jednou ze součástí dnešní nesnášenlivosti k odlišným názorům, dnešní nenávisti mezi různými skupinami obyvatel, dnešní (nejen) české rozdělené společnosti?
Ale zpátky k filmu. Tři blízcí neznámí na otázku o významu genů versus výchovy odpovídají, ale ani tato odpověď není jednoznačná. "Výchova může překonat téměř vše," říká ve filmu rezolutně Davidova teta, v jejímž domě se tři hrdinové filmu ve svých devatenácti letech poprvé setkali. "Geny vás vybaví jistými předpoklady, kam se budete v životě ubírat," dodává novinář Lawrence Wright, zaobírající se případem trojčat. "Ale okolní prostředí může tuto přitažlivou sílu překonat."
Pravda tedy zůstává stále nejistá, i když ručičky vah vychyluje přece jen více na stranu vlivu výchovy. Jaké si naše děti vychováme, takové je budeme mít. A takovou budeme mít i celou společnost.
Film Tima Wardla Tři blízcí neznámí měl premiéru loni na americkém festivalu Sundance, odkud si odnesl Zvláštní cenu pro nejlepší dokument. Od 30. května 2019 je k vidění v českých kinech.
